24.3.2019 | Svátek má Gabriel


POLITIKA: Staronový styl - zastupitelská demokracie

8.7.2016

... ve schopnosti naslouchat a prosazovat názory voličů by měl tkvět hlavní smysl činnosti zastupitelů

Paternalismus označuje vztah mezi dvěma subjekty (osobami, ale i státy, oblastmi či ekonomickými subjekty), z nichž jeden přistupuje ke druhému z nadřazené, ale současně otcovské a chránící pozice. Paternalismus se vyznačuje přesvědčením nadřazené osoby, že ona sama ví, co je pro podřízenou osobu nejlepší. Jde o přesvědčení a z něho vycházející politiku, že jedinci sami nedokáží poznat, co je pro ně dobré, a je třeba jim správné postoje, jednání či názory uložit, předat či „vnutit“.

Protikladem patriotismu, autonomie (z řec. autonomos, řídící se vlastními zákony, a autonomia, politická nezávislost), je stav určitého společenství nebo jednotlivce, pokud se řídí pravidly a zákony, které si sám dává nebo dobrovolně přijímá. Tento princip se projevuje v mnoha různých oblastech, například v politice (politická autonomie) nebo v právu (autonomie vůle jako důležitý princip soukromého práva, který předpokládá, že každý může svobodně vstupovat do vztahů s jinými a sjednávat si práva a povinnosti, pokud tím neporušuje zákon), respektive, svrchovanost jako právo vykonávat neomezeně moc na území státu. (Zdroj: Wikipedia)

O současné EU je asi možné prohlásit, že to je právě její paternalistický přístup k vlastním občanům, co mnohým vadí. Tato (politická) nabídka by však jistě nebyla vznikla bez (společenské) poptávky. Vlastně je dost možné, že celým smyslem současné krize hodnot v Evropě je to, aby si obyvatele uvědomili, že chtějí-li, aby jim někdo pomohl, musí si v první řadě pomoci sami.

Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na jeden den, naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu pro celý život.“ Toto „čínské“ přísloví (připisované i filozofovi Lao-c’, které však ve skutečnosti pochází od anglické spisovatelky Anne Isabelly Thackeray Ritchie, dcery William Makepeace Thackeray – viz např. zde) v sobě nezachycuje několik důležitých aspektů. Především, jak správně podotkl jeden blogger, k smrti hladový člověk asi nebude mít právě zájem se učit chytat ryby. Co je však důležité vzhledem k našemu tématu, je, kolik lidí svého učitele za tento akt ocení a kolik jej za něj naopak bude nenávidět – protože si uvědomují, že tím do jisté míry ztrácí právo na to požádat o bezplatnou rybu.

Často se objevuje názor, že nadnárodní sdružení, jako je EU, jsou předem určena k záhubě, protože jediným možným fungujícím uspořádáním je národní stát. Budiž. Bude-li však paternalismus EU nahrazen paternalismem na národní úrovni, jak jej symbolizuje Viktor Orbán v Maďarsku, či z dnešních politiků v asi nejčistší podobě Vladimir Putin v Rusku, bude to tak trochu z bláta do louže. Byť je možné, že by v některých bodech mohlo dojít i k posunu k lepšímu - zastánce silné ruky se určitě rozhoduje rychleji a efektivněji, než těžkopádná byrokracie - myslím, že celkový dopad na svobodu jednotlivce by byl spíše ještě více negativní.

Jedním z možných způsobů řešení současné situace naopak může být návrat ke kořenům demokracie - zastupitelský princip. Samozřejmě, zde můžete namítnout, ze tento princip už dávno máme. Formálně snad. Opravdu ale volení zástupci prosazují zájmy svého elektorátu? Někteří bezpochyby ano - zejména na nižších úrovních samosprávy, kde se všichni znají a do jisté míry si jsou vědomi, že jsou „na jedné lodi“. Čím se však jde výše, tím je kontakt mezi volenými politiky a voliči méně intenzivní. Vrcholem politické arogance je pak předseda EK Juncker, který prý ostatním politikům vzkazuje, aby méně poslouchali voliče.

Poslední dobou se také rozmohlo, že už se politické strany ani neobtěžují tvořit program - volební kampaně se točí kolem několika marginálních témat, jakým byl např. 30-korunový poplatek u lékaře, či se rovnou nenabízí program, ale jen pár prázdných marketingových floskulí. A děje-li se toto před volbami, kdy strany prozatím alespoň předstírají svůj zájem o voliče, jak je možné chtít po politicích, aby se starali o názory veřejnosti v mezidobí? Není-li pro ně důležité držet se vlastního programu, na základě kterého dostali mandát, proč by se měli pídit po názorech na otázky, které před volbami ani neexistovaly (např. migrace, krize v EU)?

A přitom právě ve schopnosti naslouchat a prosazovat názory voličů by měl tkvět hlavní smysl činnosti zastupitelů. Do jisté míry je ještě důležitější než schopnost vytvářet a prosazovat názory vlastní. O takovém člověku však téměř nikdo (často včetně jej samotného) nebude uvažovat jako o politikovi.

Psycholog Jiří Plamínek ve svých knihách uvádí osobnostní typ Diktátor jako lidi, kteří nemají potíže se schopností komunikovat, ani ochotou se družit. Potíže u nich vznikají s jejich hypertrofovanou potřebou uplatňovat vliv na své okolí. Právě v rukou takovýchto lidi, bohužel, často skončí moc. Demokracie svými procesy umožňuje tuto moc omezit (minimálně časově). Možná by ale lepší bylo rovnou se naučit vybírat jiné typy reprezentantů.

To, jestli se někdo hodí na zastupitele, se však nepozná na základě nějakého psychotestu, nýbrž jen a pouze na základě toho, jak se dotyčný či dotyčná chová vůči svým potenciálním budoucím voličům.

Jak by to celé mohlo fungovat, to jest, jak by se mohly chovat politické strany, které si do vínku vezmou, že chtějí naslouchat voličům?

V první řadě je samozřejmě třeba mít několik témat, na základě se chce strana či hnutí profilovat. Dotyčný zástupce by měl být schopen tato témata vysvětlit.

Následně je možné se voliče - partnera v diskuzi - zeptat, co si o tom myslí. Odpověď může kombinovat formu dotazníku (např. souhlasím - souhlasím s výhradami - nesouhlasím - nevím) s volným textem, či zcela volnou diskuzí, jejímž účelem není ani tak přesvědčit oponenta, ale spíše pochopit jeho pohled na věc a možná se od něj i něčemu přiučit. Tím něčím může být třeba i zcela nový problém, který příchozího trápí mnohem víc, než cokoli ze současné nabídky témat.

Ať už se bude jednat o připomínku nebo zcela nové téma, zastupitel nemusí nijak předstírat, že ví, jak s ním naložit. Neměl by však ignorovat, pokud se politická nabídka zcela míjí z poptávkou, což může znamenat, že buď strana nabízí témata, o které není zájem (a pak musí více naslouchat), nedokáže na ně najít dobrá řešení a nebo svá řešení nedokáže dostatečně dobře prodat, resp. nedokáže to ten konkrétní jednotlivec.

Strana samozřejmě nemusí plně reflektovat názory všech, zejména pak svých odpůrců, což ale neznamená, že se s nimi nebude bavit vůbec. Často už sám dialog otupuje ostří a schopnost podívat se na problém z jiného, třeba i zcela protichůdného pohledu může vést ke zkvalitnění nabízeného řešení.

Na přijaté podněty, minimálně na některé z nich, je pak možné připravit reakci. Připomínky k vlastním návrhům je možné zapracovat (což může znamenat i vysvětlení, proč je tento návrh s díky odmítnut), zcela nové podněty je naopak možné rozpracovat do nových návrhů, které je opět možné poslat do procesu doladění.

Tímto procesem se mohou a nemusí zabývat zastupitelé. I když ale bude mít strana odborníky-specialisty na danou problematiku, neměla by ztratit ze zřetele, že žádné, byť sebegeniálnější řešení nebude mít cenu, pokud jej nedokáže vysvětlit voličům. Proto i „řešitelé“ by měli být v pravidelném kontaktu s voliči, či minimálně se zastupiteli, kteří jej budou voličům vysvětlovat.

Pokud „naslouchání voličům“ je ideově naprosto agnostické, pak výběr témat, na která bude strana reagovat, i způsob reakce už mohou sloužit k jasné názorové profilaci. Program, tj. to, k realizaci čeho chce strana získat mandát, tak bude neustále aktuální, k dispozici a přitom otevřený pro absorbci dalších podnětů, byť pravda s určitým zpožděním.

Díky intenzivní komunikaci s voliči bude možné taktéž zvážit různorodost lokálních preferencí (např. město vs. venkov). Zastupitel by pak měl mít možnost volby, buď se přiklonit k centrálnímu stanovisku prosazovanému stranou, nebo naopak lokálnímu vyžadovanému voliči, pokud se tyto liší. Měl by se pokusit pochopit důvody svých voličů a v rámci možností přesvědčit svoji stranu o jejich zapracování. Neměl by však jít proti, pokud jsou tato stanoviska shodná.

Bude-li strana dlouhodobě ignorovat lokální preference v některém z regionů, je velmi pravděpodobné, že v tomto regionu nebude strana úspěšná a může přijít dokonce i o svoje kandidáty, kteří se ztotožní s názory svých voličů. Na druhou stranu, nebude-li strana mít témata, u kterých bude panovat obecná shoda alespoň ve většině regionů, nebude čitelná pro své voliče ani případné koaliční partnery. Je úkolem pro stratégy dané politické strany, aby dokázali tento rozpor překlenout.

Strana samozřejmě může i přijmout strategii, že se bude orientovat jen na zájmy úzké skupiny voličů, která je však dostatečně početná na to, aby straně, potažmo jejím leaderům, zajistila teplé místečko bez šance (a často i bez snahy) cokoliv z nabízeného programu realizovat. Např. svého času se Unie svobody, evidentně na něčí radu, pokoušela zastavit propad svých volebních preferencí „kampaní zaměřenou na mladé lidi a ultraliberálními tématy“. Ve většině případů voliči takovéto snahy odmítli, i když na druhou stranu, došlo již dvakrát k tomu, že se v parlamentních volbách dostal přes pětiprocentní hranici projekt, často zaměřený čistě na „protestní hlasy“, který nedožil ani konce volebního období.

Ať si každý vybírá, jak chce, ale myslím, že volit někoho, jehož jediným cílem je evidentně pouze „dostat funkci“, je nesmysl. Kromě programu by tedy každá strana měla nabízet i jakýsi plán, podle kterého chce dané body realizovat, bez kterého může být celý program jen bezcenný kus papíru – zde si nemohu nevzpomenout na okřídlený výrok „Zdroje jsou.“

Ptát se na realizaci programu je možné dopředně, kde je ve hře spousta neznámých (strana se bude muset přizpůsobit tomu, jak velký mandát dostane), i zpětně (co z nabízeného programu bylo realizováno a jak), přičemž o tuto analýzu by měli mít zájem především voliči vítězných stran. A byť se nejedná o nic nového, „Jak jsme naložili s Vaším hlasem“ může být jeden z přesvědčovacích argumentů pro znovuzvolení, resp. analýza konkurence může pomoci získat její voliče.

Tento článek jsme začali definicí termínů paternalismus a autonomie. Pokud máte pocit, že se řada politiků vůči vám chová paternalisticky – a je jedno na jaké úrovni – a nejste-li s tím spokojeni, zvolte si jiné politiky. Nikdo jiný to za vás neudělá. Politici se sami o sobě rozhodně jinak chovat nezačnou – proč by to dělali, když jim to funguje? Snad vám návrhy prezentované v tomto článku pomohou rozpoznat ty politiky, kteří se paternalisticky chovat nechtějí a naopak jsou ochotni naslouchat vašim názorům.



"Byla to náhoda?" a další otázky, které nikdy nepokládejte těhotným
"Byla to náhoda?" a další otázky, které nikdy nepokládejte těhotným

Nedávno jsme s kámoškami u lahve Pálavy spontánně otevřely téma – jak jsme prožívaly naše „nejšťastnější období v životě ženy“. Jak hodin přibývalo a vínka ubývalo, dospěly jsme k překvapujícímu zjištění.

Diskuse


J. Jurax
Hm
0:48
9.7.2016

J. Berger
16:04
8.7.2016

M. Prokop
20:54
8.7.2016

K. Janyška
10:01
8.7.2016

počet příspěvků: 7, poslední 9.7.2016 12:48









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.