Verdiktu nad pražským vrchním státním zástupcem Vlastimilem Rampulou se hned tak nedočkáme. Komisi, jež v rámci správního řízení připravuje podklad pro ministra spravedlnosti Pospíšila, Rampula znovu navrhl doplnění důkazů a předvolání dalšího svědka. Kdo si myslel, že vše spláchne osmnáctistránkový spis nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který se dožaduje Rampulova odvolání, byl vedle jak ta jedle. Nejvášnivější spor se vede o detaily, třeba o podepisování mezinárodních dokumentů nebo o náklady na pracovní cesty a neformální srazy žalobců. Přitom Rampulův osud by mnohem víc měl záviset na podezřeních z liknavosti či ovlivňování podřízených státních zástupců. Jako by nestačilo, že důvěru ve zdejší justici mimo jiné nabourává přezdívka „vrchní státní zametačství“, která se v případě Rampulova úřadu uchytila.

Částečně lze obezřetnost ministra spravedlnosti vysvětlit bedlivým dodržováním zákona. Jenže Jiří Pospíšil je také mistr diplomacie. Dříve než jmenoval do funkce Zemana, seznámil jej s plzeňským politikem s kmotrovskou pověstí Romanem Jurečkou. Nevyvrátil ani zvěst, že Zemana přivedl mezi kolegy z grémia ODS. A z deníku Právo víme, že prý sám iniciativně hledá možného Rampulova nástupce a přednostně – jaká to náhoda! - opět v Plzni. Nejvyššímu státnímu zástupci Zemanovi není za takové situace co závidět. Na jedné straně představuje gejzír nápadů na depolitizaci žalobců, na straně druhé Nečasův kabinet otálí s projednáním novely zákona o státních zastupitelstvích. Nadto musí Zeman trpět nové a nové politické manévry v justičním zákulisí. Sotva potom někoho překvapí snaha o posílení náznaků profesní samosprávy v oboru.

Ve čtvrtek byl například v Židlochovicích ministr Pospíšil přesvědčován špičkami justice o potřebě vzniku nejvyšší soudcovské rady, která by podle vzoru běžného v civilizované Evropě měla jistý podíl na personálním rozhodování. V souvislosti s úsilím o nezávislost justice to dává logiku. Jiří Pospíšil ale v této otázce váhá a preferuje správu přes předsedy soudů a ministerstvo spravedlnosti. Ještě zdrženlivější mohou být zbylí členové vlády, o skrytých loutkářích ani nemluvě. Ovšem dokud bude nezávislost soudců a do značné míry i státních zástupců pouhou lacinou proklamací, nebudeme se smět divit tomu, kdo všechno a jakými metodami obhospodařuje tuzemskou justici k obrazu svému.

Psáno pro ČRo1