28.5.2016 | Svátek má Vilém






POLITIKA: Spodní proudy roku 2014

29.12.2014

Konec morálně-politické občanské války v Česku je v nedohlednu

V anketě Lidových novin o slovo roku 2014 od začátku průběžně a drtivě vedl erbovní prezidentský výraz „pussy“, o jehož konečném triumfu asi nebylo třeba pochybovat. Lidé, kteří mu dali hlas, chtěli vlastně vyjádřit pochopitelné rozhořčení nad tím, že prezident se (občas) chová jako hulvát, nicméně vystihuje skutečně českou politiku odcházejícího roku.

Vždyť nebýt eskapád Miloše Zemana, mohl by se rok 2014 označit za politicky docela mírný a nedramatický. V ostrém kontrastu k minulým letům, kdy jedna aféra či vládní krize střídala druhou, i k roku loňskému, jenž začal emotivně vyhrocenou prezidentskou přímou volbou a skončil novým „rozdáním karet“ v předčasných sněmovních volbách a v následném bouřlivém sestavování vládní koalice.

Její vykonávání moci je zatím, alespoň navenek, dosti poklidné. Leč pravděpodobně jde spíše o příslovečný klid před bouří. Hnutí ANO Andreje Babiše v průzkumech veřejného mínění záhy po volbách přeskočilo ČSSD, a byť výsledky šetření různých agentur poněkud kolísají, vedení si udržuje. Jak se bude blížit termín dalších voleb, vztahy v koalici patrně přiostří, zvláště když hnutí ANO musí v části voličů sociální demokracie spatřovat možný rezervoár svého dalšího růstu. Mimo jiné i kvůli tomu, že premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka v průběhu své politické kariéry vynikal především ve schopnosti udržet se, avšak zároveň může sloužit jako výstavní exponát politika, jemuž chybí umění leadershipu.

Vulgární obsah horší vulgarismů

Ač byl rok 2014 na domácí scéně nezvykle klidný, pravý opak lze konstatovat o zahraniční situaci. Válka o Ukrajinu od začátku neznamená nějakou lokální přestřelku kdesi daleko na východě, jak by si mnozí Češi rádi mysleli. Dokonce hrozí, že přeroste v konflikt, na nějž jsme v uplynulém čtvrtstoletí nebyli zvyklí. Ostatně, na domácím politickém rybníku již stačil vyvolat nevídané vlnobití – spory o jeho interpretaci vlastně aktuálně tvoří nejsilnější jak viditelný, tak spodní proud české politiky i veřejného života.

Většině kritiků prezidenta primárně nevadí občasné vulgarismy, jako spíše celkově vulgární (neboli dosud hodnotově nepřijatelný) obsah jeho projevů a aktivit. Část veřejnosti prostě nelibě nese prezidentovu podlézavost vůči čínským kapitalistickým komunistům, kteří údajně dovedou příkladně „stabilizovat společnost“. Těžko se smiřuje se situací, kdy agendu lidských práv nahradil kýčovitý krteček a kdy hlava státu navíc dělá „krtečka“ (čili maskota) nejasným podnikatelským zájmům oligarchů typu Petra Kellnera. To samé platí pro Zemanovu obhajobu Vladimira Putina a ruských zájmů v ukrajinské krizi, opět silně motivovanou i ekonomicky, neboť „kmotři“ z prezidentova okolí prostě čile obchodují s Ruskem. V Rusku a v Číně je však obchod srostlý s politikou pevněji než na Západě, a kritiku tudíž nelze smést ze stolu poukazem na potřeby českých podnikatelů a české ekonomiky, zvláště když hospodářský prospěch prezidentovy východní politiky zatím nikdo nedoložil žádnými prokazatelnými čísly.

Miloš Zeman sice jakoby navenek demonstroval dravou poučku „O kšeft jde až v první řadě“, ale, a o to je vše ještě horší, v jím provozované praxi má poučka nikoliv univerzální, nýbrž dosti partikulární rozměr: „O kšeft s Ruskem (popřípadě s Čínou) jde až v první řadě“.

Současní čeští „slavjanofilové“ od Vojtěcha Filipa přes Miloše Zemana až k Václavu Klausovi pak vykazují jeden společný rys: nenávist k Václavu Havlovi a jeho odkazu. Někdy ji dokážou kontrolovat, zvláště v poslední době však několikrát vyskočila na povrch jako pověstný čertík z krabičky – zejména u Václava Klause, jenž v době normalizace na pražských Vinohradech v bytě, kde tekla jen studená voda, krutě zakusil, co je to Sibiř, že.

Morální kokoni

Do stejného ranku patří i Zemanovo zpochybňování brutality policejního zásahu 17. listopadu 1989, neboť v podtextu lze číst: režim byl zpuchřelý, směšný, a stačilo tedy čekat, až sám spadne, a nikoliv si hrát na hrdinu někde v disentu či pobíháním po demonstracích. Vyvolení prostě moudře čekali v kokonu bankovní pobočky či nějakého toho vědeckého ústavu na svou hvězdnou hodinu, a když nastala, pokazili jim ji nějací zpropadení disidenti. Ne zcela zkazili, ale pokazili, a na jejich nádherných motýlích křídlech tak nespravedlivě ulpěl pel zbabělosti (v Klausově dikci nestatečnosti). Tuto hřejivou interpretaci vlastního působení ve starém režimu navíc přijali za svou i ti, kteří zaujímali vyloženě exponovaná místa. Morální kokoni jsou ale rádi na koni bez výhrad a bez přívlastků, a tudíž se snaží nelichotivý pel nějak vypucovat – či alespoň relativizací Západu a jeho hodnot dosáhnout rozostření obrazu.

Letos na podzim ještě významná část společnosti dokázala tyto snahy přibrzdit. Nicméně asi nešlo o většinu společnosti. Tím spíše bude naše morálně-politická občanská válka – samozřejmě, zpravidla v pestrých zástupných převlecích – pokračovat i v příštím roce.

Autor je politolog

LN, 27.12.2014



Diskuse


J. Brunner
21:08
29.12.2014

počet příspěvků: 1, poslední 29.12.2014 09:08









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.