Referendovou demokracii si může dovolit společnost "lidí dobré vůle". Jsme jí? Volání po tom, aby se skoro každá instituce obsazovala přímou volbou, včetně starostů nebo hejtmanů, u nás zaznívá už hezkou řádku let. Volební tažení Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury lze proto označit pouze za relativně úspěšný remake otřepaného šlágru. Nicméně zastánci přímých voleb "všech do všeho" mohli v těchto dnech z relativně bezpečného povzdálí pozorovat varující lekci, z níž si samozřejmě neodnesou poučení. Lekce proběhla na Slovensku, při volbách do tamních krajů. Přímá volba hejtmana (župana) vynesla do úřadu i pravicového extremistu Mariana Kotlebu, a celá kauza se tak pojímá především coby doklad rostoucího extremismu na Slovensku. Nicméně bližší ohledání případu přináší vážná varování širšího dosahu.

Zvolení extremisty prý provázela rekordní volební účast. Konkrétně skoro 25 procent, což by se logicky mělo označit za volební účast rekordně nízkou. Politika je však kontextuální záležitostí více než co jiného: v ostatních slovenských krajích byla volební účast ještě nižší, v rozmezí 12–18 procent, v prvním kole hlasování pak v průměru okolo 20 procent.

V ledasčem to připomíná české krajské volby, byť je v nich volební účast vyšší (v roce 2012 dosáhla téměř 40 procent) a hejtmani se nevolí přímo. Ale sociologické průzkumy provázející loňské krajské volby u nás přinesly šokující zjištění. Značná část voličů neznala jméno hejtmana svého kraje ani to, k jakému politickému uskupení patří či jaká koalice v jejich kraji vládne. Dle šetření agentury STEM/MARK pro Českou televizi dokázalo jen 24 procent dotázaných správně odpovědět, které strany aktuálně stojí v čele kraje. Krajské volby tak ve velké míře odrážely vztah voličů k celostátní politice a potvrdily známou pravdu, že lidé ve volbách nižších stupňů často hlasují proti centrální vládě, což je jejich hlavní a skoro jediná motivace.

Není ale právě nepřímá volba českých hejtmanů tím faktorem, který rozhoduje též o chabé voličské znalosti krajského vedení, v politickém i personálním smyslu? Nedodala by přímá volba hejtmanů krajské politické scéně novou dynamiku, nepřiblížila by ji "obyčejnému člověku", pokud by se mohl rozhodovat dle "osobností"? Tento argument však právě slovenský případ vyvrací, či alespoň notně nahlodává. Druhé kolo přímé volby tamních županů, tedy souboj "face to face", přivedl k urnám více než čtvrtinu oprávněných voličů právě jen v Banskobystrickém kraji (župě), přičemž více než polovina z nich dala hlas nepokrytému fašistovi. I v Bratislavě, jež by měla sloužit jako vzor občanské angažovanosti, dosáhla volební účast ve druhém kole mizivých 17,9 procenta.

Dobře – nejsou ale popsané krizové jevy projevem nespokojenosti voličů s takzvanými zavedenými politickými stranami? Zajisté zčásti ano. Avšak předtím, než se jako léčba této choroby zvolí lektvar přímé, či alespoň nějaké přímější demokracie (přímá volba starostů nebo hejtmanů pořád patří do kategorie demokracie zastupitelské), nezaškodí ohlédnout se trochu do historie.

Obtížně dosažitelný předpoklad

"Pokrokářské reformátory dobře opevněná korupce natolik vyděsila, že začali hledat, jak obejít zákonodárce a vrátit rozhodování o veřejné správě do rukou lidu. Prosadili do ústav jednotlivých států dodatky dovolující referenda, iniciativy a odvolávání – vše s cílem dát veřejnosti možnost překonávat mocné skupinové zájmy, které hýbaly zákonodárnou mocí. Pokrokáři soudili, že je třeba vrátit politiku k čistšímu, nezkorumpovanému stavu, protože vládnout by přece měli všichni, ne jen několik bohatých," charakterizuje Fareed Zakaria v knize Budoucnost svobody situaci ve Spojených státech zhruba na přelomu devatenáctého a dvacátého století, jež vyústila v zavedení prvků přímé demokracie (včetně například práva odvolat v přímém hlasování guvernéra) do ústav řady států americké unie. Zakaria dále v knize dokládá, jak přímá demokracie přímo zdevastovala veřejné finance Kalifornie, z hlediska výkonnosti ekonomiky jedné z nejvyspělejších zemí na světě.

Což jistě stojí za přečtení, nejen fanouškům Tomia Okamury, leč velmi zajímavý je též obecnější Zakariův poznatek: obhajoba referendové demokracie oproti té zastupitelské, tak jak ji prezentovali američtí reformátoři, stojí na jednom zpravidla nevysloveném, ale velmi silném a v praxi obtížně dosažitelném předpokladu: že skoro každý jedinec je "člověkem dobré vůle", který dbá pouze obecného zájmu a nenechá se zviklat žádným zájmem skupinovým. A co je možná ještě důležitější, intenzivně se věnuje veřejnému životu. Bedlivě sleduje veřejné dění, je o něm informován, o politice uvážlivě diskutuje doma, v restauraci a nejnověji i na internetu.

Je to samozřejmě fikce a bohužel i v zastupitelské demokracii odděluje ušlechtilou teorii a každodenní praxi hluboký příkop. O veřejné záležitosti se ve skutečnosti intenzivněji zajímá jen malá část společnosti. Většinu tvoří ti, kteří o politiku zavadí velmi letmo anebo vůbec ne. Pokud se účastní voleb, rozhodují se zpravidla na základě kombinace neznalosti, faktografických útržků a emocí, přičemž mezi mírou nevědomosti a mírou emotivnosti často existuje vztah přímé úměry.

I zastupitelskou demokracii tedy nutno považovat za utopický koncept, k němuž se každá reálná aplikace může přinejlepším jen trochu přiblížit. Což platí všude, bohužel, problém České republiky spočívá v tom, že se současná česká "reálná demokracie" onomu ideálu spíše vzdaluje. Nejen na krajské, ale i na celostátní úrovni. Celostátní "župany", tedy premiéra a prezidenta, ještě hodně lidí zná jménem a uhádne i jejich základní politickou orientaci; na otázkách typu "jaký je objem státního rozpočtu", "kolik nyní stát vyplácí církvím ročně" nebo "o kolik stát přichází kvůli zneužívání sociálních dávek" (zde naznačím i správnou odpověď: o dost málo) si většina populace vyláme zuby. Tím spíše ji lze vodit za nos pomocí docela laciného marketingu, při nákupech i v politice.

Autor je politolog

LN, 28.11.2013