Úspěch slovenského Směru je pro české socialisty nepříjemnou připomínkou vlastní neschopnosti

Pro levicové strany minimálně ve středoevropském prostoru by to mělo být povzbuzení a motivace pro další práci. Přesto tuzemské sociální demokraty při pohledu na volební výsledky slovenského Směru v čele s Robertem Ficem spíše polil studený pot. Ať už jsou totiž podmínky, situace i momentální atmosféra v obou sousedních státech odlišné, nadpoloviční vítězství Směru dostává stranu Bohuslava Sobotky, Michala Haška a spol. pod další tlak. Ficův úspěch je totiž v tuzemských podmínkách neopakovatelný. Jakýkoli lídr tuzemských socialistů s ním ale je a bude konfrontován a toto srovnání pro něj nemůže vyznít dobře.

Aby socialisté mohli tvrdit, že podobného výsledku z objektivních příčin nemohli dosáhnout, musela by být strana alespoň jednotná. Byť se podle informací týdeníku Euro lídři ČSSD o dohodu takového příměří v uplynulém týdnu snažili, jsou výsledky krajně nejisté a dlouhodobější dodržování "paktu o neútočení" je takřka vyloučené.

Věčné debaty o KSČM

Čím se socialisté vzájemně chlácholí nejvíce, je pozice komunistů. Zatímco Fico ty slovenské přejmenované na Stranu demokratické levice zkrátka pohltil, čeští socialisté toho nikdy schopni nebyli a nebudou. V minulosti v tomto smyslu selhaly pokusy bývalého předsedy Miloše Zemana i následné snahy Jiřího Paroubka. Dnešní generace lídrů navíc svůj vzestup zhusta opírala o zaklínání se bohumínským usnesením, které ČSSD spolupráci s komunisty na nejvyšší úrovni zapovídá.

Z hlediska postoje vůči KSČM to lze jistě vnímat chvályhodně. Na druhé straně je to spolu s rozháraností v rámci ČSSD jeden z nejvýznamnějších faktorů, proč se čeští sociální demokraté nemůžou Ficovu triumfu přiblížit. Uvízli ve vlastní pasti: jakmile někdo z nich začne hovořit o zrušení bohumínského usnesení coby vyčpělého, jakýkoli jeho stranický oponent zaútočí s tím, že chce vrátit nedemokratické předlistopadové komunisty k moci.

Výroky lídrů ČSSD po volbách na Slovensku tak lze vnímat s jistou dávkou škodolibosti. Padají totiž návrhy, při kterých si nezbývá než poklepat na čelo. Jako když Michal Hašek na adresu Ficova triumfu na Facebook napsal: "Pro mě osobně je jasným impulzem k intenzivní debatě o postupném sjednocování české levice, toto téma se stává velmi aktuální. Jedině takový postup umožní také v ČR sestavit vládu, která bude mít za cíl obhajobu a další budování a rozvoj moderního a efektivního sociálního státu. Myslím, že nejdříve by ČSSD měla odstartovat dialog nekomunistických levicových a levostředových subjektů, a paralelně budeme sledovat schopnost sebereflexe KSČM," což ale podle Haška není otázka jednoho dvou roků. Představa, že by titíž lídři ČSSD, kvůli kterým odešel Paroubek a jimiž Zeman zjevně opovrhuje, dojednávali spolupráci s jejich politickými subjekty, je spíše komická.

Oblíbený, ale nechtěný

Častokrát zmiňovanou příčinou Ficova úspěchu je i slovenská kauza Gorila, tedy zdrcující korupční odposlechy, které odrovnaly tamní pravici. Takovým kalibrem socialisté v Česku nedisponují, ačkoli u soudu probírané vnitřnosti Věcí veřejných jsou také silnou kávou. Jenže i tady se oproti Směru ukazují slabiny ČSSD.

Když například Sobotka v ČT zaútočil na premiéra Petra Nečase srovnáním Gorily a procesu s Vítem Bártou (mimochodem dlouhodobým spojencem Haška), mohl mu ministerský předseda odvětit suše a klidně. Nečas poukázal, že jestli se v Česku objeví obdoba Gorily, bude se týkat privatizací MUS, OKD nebo plzeňské Škody. Lze přitom kalkulovat, že má premiér coby hlava tajných služeb v tomto směru jistě lepší informace než Sobotkovi vnitrostraničtí rivalové z Haškova tábora. Ti přitom o stejných kauzách ve spojení se Sobotkou a jeho hlavním lobbistou Radkem Pokorným mluvili už před několika týdny. Dodávali, že šéf ČSSD bude muset v únoru, březnu až dubnu skončit, a dokonce už v tomto smyslu chystali puč (viz Euro 51–52/2011). Naproti tomu zase sobotkovci vypouštěli do kuloárů, kterak mají Hašek se svým fámulem Jaroslavem Tvrdíkem stažené půlky ze zatčení někdejšího manažera ŘSD a jejich jihomoravského spojence Michala Haly a z dokumentů, které se u něj údajně našly.

Ať už všechny výše zmiňované případy dopadnou pro hlavní představitele obou znepřátelených táborů v ČSSD jakkoli, je jisté, že se ani jeden z nich neblíží formátu Ficovy osobnosti, byť jakkoli kontroverzní. Navíc až na jedinou výjimku nemají socialisté nikoho, kdo by dokázal veřejnost nějak zaujmout. Onou výjimkou je místopředseda a uchazeč o prezidentskou kandidaturu Jiří Dienstbier, který ale zase není vnímán kladně v ČSSD. I sami socialisté dnes stranu popisují jako rozdělenou nikoli na dva, ale rovnou na tři tábory: sobotkovce, haškovce a solitéra Dienstbiera. Někdejšího lídra ČSSD v pražských komunálních volbách se proto obě soupeřící strany ve shodě pokusili "zbavit" kandidaturou na prezidenta. S tím, že se bude soustředit na prezidentskou volbu, poté neuspěje a tím se sám "vyřídí". Jenže dnes už všem dochází, že i kdyby Dienstbier prohrál, bude pro média, veřejnost, a tím i pro členy ČSSD díky prezidentské kampani zdaleka nejznámějším a nejpopulárnějším socialistou. Tím spíš by pak mohl zaútočit na křeslo předsedy strany. Na květnovém jednání ústředního výkonného výboru to tedy se ziskem nominace pro boj o Hrad bude mít ještě tuze složité.

Skvělá laboratoř

Vedle výše uvedených důvodů, proč nemůže ČSSD triumf Směru zopakovat, se ty další zdají být margináliemi, byť také přispěly k volebnímu výsledku. Ať už jde o na Slovensku kladně přijímanou hru na sociální populismus a národovectví (u nás reprezentované Václavem Klausem a ČSSD proti němu vystupuje) či o míru rozhádanosti pravicových stran pod Tatrami.

Tuzemským socialistům tak nezbývá než se utěšovat, že pro ně může být Ficovo vítězství naopak "skvělou laboratoří, protože nastupuje po pravicové vládě podobné té české, a my uvidíme, jaké bude přijímat řešení, jak na ně bude reagovat veřejnost, a podle toho budeme upravovat své plány na převzetí moci po volbách," jak týdeníku Euro řekl jeden z vlivných funkcionářů strany. Znělo to ale spíše jako sebeútěcha či znouzectnost než jako nelíčená radost nad úspěchem levicového partnera.

Týdeník EURO 12/2012, 19.3.2012