Nechutná odposlechová aféra, týkající se symbiózy Pavla Béma a Romana Janouška, umožnila veřejnosti nahlédnout za pomyslné slepé zrcadlo, za nímž probíhá značná část rozhodování o dění ve státě. Obvykle se smíme pohybovat pouze v prostoru před zrcadlem a vidíme sebe a ty, kteří je s námi právě sdílejí, třeba i pouze zprostředkovaně přes média. Politici s pomocí médií hrají pro nás v "našem" prostoru denně řadu až kabaretních scén, po jejichž skončení odcházejí do "prostoru za zrcadlem". O jeho vnitřním členění a o tom, s kým se tam stýkají, o čem jednají, jaké zájmy ve skutečnosti hájí, se dovídáme jen občas a většinou jen ošklivé věci. "Prostor za zrcadlem" pak může připomínat pohled, který se nám naskytne, když odklopíme plochý kámen: pod ním se obvykle začne hemžit všelijaká nevábná žoužel.

Výše uvedený obraz společenské reality neodpovídá iluzi o čistém demokratickém a právním státu, v němž by žádný "prostor za zrcadlem" neměl existovat a všechny rozhodovací procesy o věcech veřejného zájmu by měly probíhat před očima občanů. V takových podmínkách by pak nemohlo dojít k nadřazování soukromého zájmu nad veřejný, vedoucímu až k loupeživému chování zkorumpovaných pseudoelit.

Čistý model demokratického právního státu bez rozdělení veřejného prostoru "slepým zrcadlem" nikde na světě neexistuje a ani existovat nemůže. Nelze zlomit lidskou přirozenost a bránit lidem v hledání jakýchkoli cest k dosažení vlastního prospěchu. Je ale důležité, aby společnost vymezila jasná právní a etická pravidla, kam až lze při usilování o vlastní dobro dojít, aniž by to škodilo celku, a účinné mechanismy k vynucení jejich zachovávání. Paradoxně je účinnou záštitou demokracie a práva pouze silný stát, zatímco slabý stát s iluzí bezbřehé svobody je cestou do pekel oligarchické nadvlády velkého kapitálu, zločineckých uskupení nebo anarchie.

Působení Nečasovy vlády se ve světle různých událostí z poslední doby jeví jako období hlubokého úpadku moci státu. Nápadným vnějším projevem je stále pokračující padání hlav ministrů, jímž se tato vláda stala absolutním rekordmanem v historii státu. Pravidla, jimiž se řídí správa státu, mají do dokonalosti daleko a co hůř, o vynucování jejich dodržování se dbá stále méně a s klesající účinností.

Příznačné je například otevřené pohrdání ústavními pravomocemi prezidenta republiky, ke kterému v posledních dnech došlo hned dvakrát. Prvního se dopustila Policie České republiky zahájením trestního stíhání kladenského soudce Vlastimila Matuly pro jeho údajnou spoluvinu na přerušení výkonu trestu ods. Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka. Přestože ochrana soudcovské nezávislosti jako základní zásada zachování právního státu je mantrou, kterou se zaklínají snad všichni politici a novináři, našlo se pár osvědčených účelových přikrucovačů paragrafů, kteří přisvědčili bludné představě, že nezávislost soudce, vykonávajícího stáž na ministerstvu spravedlnosti, není pod ochranou zákona, a nepřímo povzbuzují policii k pokračování v nezákonném postupu. Je smutné, že jsou mezi nimi představitelé ministerstva spravedlnosti, kteří by naopak měli pana soudce před policejní svévolí chránit. Vyslovené názory nemají ovšem povahu právně závazných úkonů. Zákonnost postupu PČR bude jistě přezkoumána příslušnými orgány v dalším běhu řízení.

Obecně jde o projev nebezpečné choroby, kterou trpí celá oblast orgánů vynucování práva: sklonu k relativizaci platnosti zákonů a soudních rozhodnutí, které platí jen potud, pokud nepřekážejí zájmům jejich vlivných narušitelů. Odstrašujícím příkladem je přístup státních zástupců k rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 22. srpna 2005, jímž bylo rozhodnuto o zákonnosti postupu bývalého ministra spravedlnosti Pavla Němce při předání trestního stíhání Hamada al Thani do Kataru a o nezákonnosti postupu pražských soudů v téže věci. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR má obecnou povahu právně závazného výkladu zákona. Bývalí komunisté mezi státními zástupci se mu ale nepodřizují a jeho popírání zneužívají ve prospěch svých "soukmenovců" mezi pražskými soudci, kteří postupem v této věci porušili zákon, nedbajíce s bolševickou arogancí hranice mezi pravomocí ministra a soudce z nejnižšího stupně soudní hierarchie.

Druhým příkladem je jednání o obsazení uvolněného křesla ministra školství. Představitelé Věcí veřejných bezstarostně švitoří o tomto námětu, dožadují se úpravy koaliční smlouvy a již nám nabídli tři možná jména. Nikdo ale nevěnuje pozornost skutečnosti, že před jmenováním nového ministra musí dojít k přijetí demise prezidentem republiky. Nikomu nevadí, že dosud nebyla zveřejněna zpráva o doručení demise panu prezidentovi předsedou vlády, natož o jejím přijetí. Jednání probíhají tak, jako by bylo samozřejmé, že pan prezident musí bezpodmínečně přijmout demisi k 31. březnu 2012. Ostatně i pan ministr Josef Dobeš se tváří, že demise je jednostranný úkon, který je nezvratný a odvislý pouze od jeho subjektivního rozhodnutí, a neuvědomuje si, že ústavní odpovědnosti jej zbaví teprve přijetí demise prezidentem republiky. (Prezident Dobešovu demisi přijal v pátek 30. března - pozn. red.) 

Nechci tím říci, že snad pan prezident demisi nepřijme či že by ji neměl přijmout. Nicméně nápadné ticho kolem této zdánlivé maličkosti je podezřelé a švitořící hlasy o výběru nového ministra a okolnostech výkonu jeho mandátu by měly přece jen znít pokorněji.

Nejvýraznějším příznakem úpadku moci státu je situace ve státním zastupitelství, jejímž nejnápadnějším prvkem z pohledu médií jsou marné pokusy ministra nespravedlnosti a nejvyššího státního zástupce o vypuzení Vlastimila Rampuly z čela Vrchního státního zastupitelství v Praze. Z hlediska bezprostředního vlivu na přípravné řízení trestní se jedná o nejmocnější oborový úřad v zemi. Jeho ovládání člověkem, který neuznává autoritu nadřízeného nejvyššího státního zástupce a ministra a neslouží přednostně státu, ale především svému egu a kdoví komu ještě, má povahu oslabení vnitřní bezpečnosti státu. Osobní postoj Vlastimila Rampuly k opakovaným signálům o jeho nepřijatelnosti pro vedení resortu je přímým protikladem k pojmu "loajalita státního úředníka k státu". Přetahování s ním škodí autoritě ministra, nejvyššího státního zástupce, ale podlamuje i autoritu vzdorovitého vrchního státního zástupce vůči podřízeným a snižuje důvěryhodnost státního zastupitelství jako celku v očích veřejnosti. Daný stav se musí odrážet ve výkonnosti státního zastupitelství. Prospěch z něj mají pouze pachatelé trestné činnosti. Jde tedy o problém prvořadé škodlivosti pro veřejný zájem, který by stát neměl strpět.

Ve skutečnosti si s ním neví rady. Personální obměny v orgánu zabývajícím se operativním řízením potírání zločinu by se měly řídit jasnými, jednoduchými pravidly umožňujícími jejich pružné provádění. Pravidla vymezená současným zákonem o státním zastupitelství těmto požadavkům vyhovují a v nedávné minulosti se užívala bez větších problémů. Analogicky to platí i pro situaci v soudnictví.

Zlom nastal při vzpouře předsedkyně Nejvyššího soudu ČR proti prezidentovi republiky, kdy Ústavní soud ČR zrušil prezidentovo rozhodnutí o jejím odvolání. Od té doby si soudy přisvojily pravomoc, která jim umožňuje vydávat personální rozhodnutí, jež svými důsledky vedou k rozvracení orgánů trestního řízení. Moc soudní byla tak sice posílena, ale za cenu prospěchu pachatelů trestné činnosti.

Za daných okolností se nelze divit tomu, že policisté naložili s neobvyklou ohleduplností s opilým a patrně zfetovaným VIP zločincem při jeho zadržení, protože právem předpokládali, že jeho nedotknutelnost je tak silně chráněna, že ani jim nehrozí trest za porušení trestního řádu. K jejich smůle se ovšem věc odehrála za bílého dne na veřejném prostranství, pod kamerami a částečně za přítomnosti novinářů, takže tito "malí lidé" patrně tentokrát trestu neujdou. Na další osud přistiženého mocného pachatele ovšem můžeme uzavírat sázky.

A stav celé řady medializovaných korupčních kauz, jež se vynořují jedna za druhou a vzájemně se překrývají a vytlačují do zapomnění, nasvědčuje tomu, že chování policistů při zadržení Romana Janouška je jen špičkou ledovce, prozrazující možnost širšího výskytu odchylek orgánů činných v trestním řízení od standardních postupů dle trestního řádu ve věcech VIP podezřelých. Nedivme se, že z hlučně zahájených kauz, které vypukly za působení Nečasovy vlády, se do stavu podání obžaloby dosud dostaly jen výjimečné, navíc méně významné případy.

Z daného chaosu těží nejen zločinci, ale i ministři Nečasovy vlády. Díky mimořádné agresivitě opozice a díky užívání zpravodajských metod k "ostřelování" vlády je jich stále několik "na odstřel". Nemohou být ovšem odvoláni všichni najednou. Takže ten, který právě padá, nepřímo chrání ostatní. Tak před několika týdny byl na vlásku osud Jiřího Pospíšila, ale díky hluku, který provázel poslední dny mandátu Josefa Dobeše, se na něj zapomnělo a v této chvíli se jeví spíše jako konzolidující činitel s nadějí na dlouhodobé přežití.

Slabost státu se projevuje také v chování vůči médiím. Například chřestýší hnízdo v redakci Mladé fronty Dnes vytahuje jednu senzaci za druhou. Zpravidla pracuje s informacemi, které přinejmenším působí dojmem, že byly nabyty nelegálně, a při jejich zveřejňování se jeho novináři dostávají na hranu zákona, někdy i za ni, a často porušují pravidla novinářské etiky. Působí utrpení nejen svým obětem, ale hlavně rozsévají neštěstí na nevinné lidi z jejich okolí. Zneužívají svobody slova k zajištění čtenosti, tedy v soukromém zájmu svého vydavatele. V rámci bezbřehé relativizace pravidel ale stát proti nim nezakročí, i když jejich činností dochází k poškozování práv občanů, která by měl chránit proti svévoli. Především není zcela jednoznačně vymezena hranice mezi právem na ochranu osobnosti a soukromí a nárokem veřejnosti na informace, popř. hranicí svobody slova a projevu. Ale i kdyby tyto hranice byly zcela zřetelné, je sporné, zda by se našel někdo, kdo by chtěl vymáhat jejich nepřekročitelnost: musel by to být někdo, kdo má tak málo "másla na hlavě", že se nemusí obávat chřestýšího uštknutí…