Měl jsem možnost vystoupit před Vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky pro objasnění okolností reorganizaci policie. Toto mé vystoupení ze dne 20. října 2016 člen komise poslanec KSČM JUDr. PhDr. Zdeněk Ondráček, PhD., označil nejprve na svém FB profilu a poté ve svých stranických novinách za ztrátu času a označil mě za zoufalce. Vnímal jsem to jako ostatní výpady pana poslance vůči mé osobě, které trvají prakticky od počátku jeho působení v soudobé politice, tj. asi pět let, a přešel jsem to bez poznámky. Pro své přátele jsem to označil jako čest a přirovnal to k ocenění medailí „Za bourání komunismu“.

K jeho účasti na mém slyšení mohu říct pouze to, že přišel pozdě, vyrušoval a rozhodně nebyl v jednací místnosti po celou dobu, kdy probíhala výpověď. Možná ovládá telepatické schopnosti. Kdyby tam byl od začátku, tak by věděl, o čem budu mluvit, protože jsem jasně vymezil okruhy mé výpovědi. Ale myslím si, i kdyby tam zaznělo jméno Mrázkova vraha, tak by napsal to, co napsal. Ponechal jsem to bez povšimnutí, pokládám za nedůstojné se s tím pánem bavit.

Za ztrátu času bych rozhodně pokládal říkat něco takového jenom soudruhu Ondráčkovi. Ale ty doby, kdy on a jemu podobní agitátoři sami rozhodovali o jiných, jsou naštěstí už dávno pryč. I když jeho zkušenosti by se mohly někomu, kdo chce autoritářský režim obnovit, dobře hodit...

Jako na zavolanou jeho vyjádření druhý den převzal jiný stranický tisk, Lidové noviny, perem reportéra M. Shabu, v článku Bílkovo vyprávění připomínaje, že působím na Vysoké škole CEVRO Institut, kterou založil a jejíž správní radu vede bývalý politik I. Langer, jeden z postižených řáděním Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, ale i trvale poškozovaný vydavatelstvím MAFRA, přestože se mu již jednou muselo, na základě soudního rozhodnutí omluvit.

Bylo jasné, že stará láska Shabu-Ondráček nerezaví. Když Ondráček končil u policie, svěřil se 6. listopadu 2011 České pozici, internetovému názorovému serveru – jehož byl Shabu kmenovým reportérem – tehdy údajně placeného z konta velkopodnikatele A. Babiše, že končí i pro „možnost ohrožení financování mých závazků“. Od té doby na tomto serveru publikoval tento „bezpečnostní expert“ nejméně tři desítky článků. Jak se později ukázalo, byla to volební kampaň. Ve volbách do sněmovny v roce 2013 již nastoupil do sněmovny v dresu komunistů, tedy v opozici vůči budoucímu vládnímu Hnutí ANO, ale se stejnou „všeci kradnú“ rétorikou. Čas od času zde publikoval, aby nevyschnul jeho radikální kalamář.

Ve své politické kariéře byl mj. nominován na člena vyšetřovací komise pro okolnosti vyšetřování kauzy Opencard, působící v Poslanecké sněmovně od dubna do listopadu 2014. Podle náznaků např. z informace plk. Mgr. T. Martince, Ondráčkova nadřízeného na Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Policie České republiky z 21. května 2012, to však dobrá volba nebyla. Ondráček byl kdysi vyšetřovatelem tohoto případu a byl z něho odvolán. Proč to nebylo nikdy vysvětleno? T. Martinec doslova uvádí: „Kauza Opencard, kterou Z. Ondráček také zpracovával, mu byla předchozím vedením na základě vyhodnocení odebrána a předána jinému zpracovateli, nikoliv z důvodů nějakého bránění v řádném procesním postupu, ale naopak.“

Rozumím-li tomu správně, tak se stal členem vyšetřovací komise, před níž měli lidé zapojení do kauzy Opencard říct, co se dělo na ÚOKFK! Nejednalo se o střet zájmů, pro který měl být od členství ve vyšetřovací komisi na hony vzdálen? Takže vlastně osoba, která byla součástí problému tohoto případu, měla být součástí jeho řešení.

Pokud tedy Shabu ve svém článku Bílkovo vyprávění z 22. října 2016 píše: „Prohlédne vyšetřovací komise všechny nástrahy?“ „Snad poslanci vynořující se fragmenty složitého případu poskládají správně a vyšetří ho.“ tak to jsou zlatá slova, která zaslouží do kamene vytesat! Jenže s křížkem po funuse.

Budeme-li aplikovat tato slova na vyšetřovací komisi k případu Opencard před dvěma lety, tak Shabův kolega Ondráček byl dokonce přímo u toho, když tyto nástrahy měli poslanci vyšetřit. A ti vypovídající policisté, kteří měli vysvětlit, proč Ondráčka z případu odvolali, měli takto učinit v přítomnosti toho samého Ondráčka. Hrůza! Ondráček tehdy nikde nepsal, že to byla ztráta času. No bodejť, také se mohlo jednat o zametání stop! A u toho se rozhodně časem plýtvat nevyplácí.

Kdo chce někoho odsuzovat, musí mít čisté ruce. Poslanec, bývalý policista Ondráček je rozhodně nemá, mj. proto, že jeho role v kauze Openacrd nebyla nikdy řádně vysvětlena a členství ve vyšetřovací komisi k tomuto případu mohlo být střetem jeho zájmů. Pro řadu lidí, kteří to sledovali, byla jeho účastí vyšetřovací komise devalvována. Také možná proto skončila údajným totálním fiaskem, neboť veškeré podněty, které vyšetřovací komise podala, prý byly nedávno s konečnou platností odloženy. Některé souvislosti do sebe zapadnou až po čtyřech letech.

Vraťme se ale také i k definici zoufalce. Za zoufalství to, že po dvaceti letech práce v nejvyšším managementu Policie České republiky a Generální inspekce bezpečnostních sborů, s odpovědností za desítky a stovky lidí – o které se Ondráčkovi může jenom zdát – se mohu věnovat tomu, čemu jsem se věnovat chtěl, tedy analytické práci, předávání zkušeností a dobrých rad těm, kteří si to zaslouží, sotva lze označit. A že něco povídám před politiky, kterým se snažím pomoci, mě spíše obtěžuje.

Ale pozor na to, zoufalcem by se mohl stát brzy někdo jiný, např. ten, komu klesají politické preference. Podle ubývajícího počtu preferenčních hlasů by se Ondráček mohl ocitnout mimo svá stávající působiště. Od roku 2012, kdy kandidoval poprvé za KSČM, do současné doby počty jeho preferenčních hlasů klesly na polovinu.

Neměl by z toho být Ondráček zoufalý? Jistě že ne, podobné komunistické mlátičky, jak byl také nazván M. Kalouskem v Poslanecké sněmovně, se o sebe vždycky uměly postarat a zviditelnit.

Nelze upřít, že byl dosud téměř vždy konzistentní. Všem, kteří prošli Pohotovostním plukem VB, bylo jasné, že pokud chtějí pracovat u tehdejšího Sboru národní bezpečnosti a být „esenbákem“, jak Ondráček píše v jednom svém textu, tak se budou muset vyrovnat s režimem, se kterým více či méně souhlasili nebo o něm nijak zásadně nepochybovali.

Avšak také tam byli lidé, kteří se nazývali agitátoři, před kterými si musel člověk dávat pozor. Pozor byl na místě i před politruky, ti to ale dělali pro peníze a občas byli lidští. Na rozdíl od nich byli agitátoři přesvědčení komunisté, byli tak vychováni rodinou, školou i mateřskou stranou. Byli schopní napráskat kohokoliv za cokoliv a režim podporovat za každých okolností, jako například zde v Československé televizi mladý strážmistr Zdeněk Ondráček, agitátor čety Pohotovostního pluku VB při Palachově týdnu v lednu 1989 odůvodňoval mlácení lidí na Václavském náměstí. Stranická legitimace byla jejich vysněným snem, tak jako pro jiné byla nutným zlem. Po listopadových událostech roku 1989 ten, koho nechali u sboru, ji musel stejně odevzdat.

Zdeněk Ondráček po jednadvaceti letech života v demokracii komunistickou legitimaci opět přijal. Ano, v tomto je konzistentní. V obhajobě režimu a jeho největších zrůdností – to je on, propagátor, agitátor, jako lhář označovaný i respektovaným časopisem, který svoji kariéru i 26 let po revoluci staví na urážení lidí s jiným názorem.

Soudruhům ale klesají preference celkově, od některých slušných lidí z KSČM už bylo slyšet, že s. Ondráček je příliš radikální, tak jestli nebude na místě změnit politický dres...

Nic víc o jeho osobě nestojí za řeč, proto jsem mu věnoval tuto stať a více mu věnovat nehodlám. Škoda slov. Raději je budu věnovat těm, kteří o ně stojí. Je jich naštěstí dost a jejich počet roste, na rozdíl od preferenčních hlasů pro soudruha Ondráčka v tajných volbách.

Psáno pro Neviditelného psa, Praha, 25. října 2016

Autor je bývalý ředitel Generální inspekce bezpečnostních sborů a bývalý náměstek policejního prezidenta