Spor o policii ukázal i obecnější systémové kiksy

Koaliční krize je typické téma, na kterém se společnost neshodne. Jedni fandí Robertu Šlachtovi, jeho nekompromisnímu (pro jiné umanutému) tažení proti mafiánům a korupci. Druzí fandí sociální demokracii či prostě názoru, že pravidla se musí dodržovat a Šlachta jako úředník v hierarchii musí plnit rozkazy. Vidíme zajímavé nuance: Šlachtovi fandí i ti, kteří jinak nesnáší ministra Babiše, a pravidlům zase ti, kteří jinak nesnáší levici či osobně ministra Chovance. Přesto je tu jistá rovina, na níž by se většina společnosti shodnout mohla. Krize totiž ukázala jeden obecný kiks.

Reforma policie je téma, které se musí chystat systémově a za jednání všech důležitých: vedle špiček sboru i stran vládní koalice a opozice. Ano, i opozice, neboť policie musí být odolná vůči střídání vlád. A je-li v civilizovaných zemích zvykem, že opozice má v rukou parlamentní kontrolu tajných služeb, není důvod, proč by neměla vidět do reformy policie.

Jinými slovy, pro takovouto reformu se musí nejprve dohodnout konsenzus v zákulisí a až pak se má s jakž takž hotovou verzí vyrukovat na veřejnost. U nás to ale bylo naopak.

Pokus o konsenzus se dojednával prakticky v přímém přenosu před voliči. Navíc to nebylo dojednávání, ale silové přetahování se vším, co to přináší – s demagogiemi, podrazy i emočními výkřiky. Dost lidí si ještě pamatuje formulaci ministra Bursíka z února 2008, která mu unikla z e-mailu: „Silou, Kaťuško.“ A právě takto přicházela na veřejný svět reforma policie: „Silou, Milane,“ dalo by se teď říci.

Policii, armádě či tajným službám se kdysi říkávalo silové složky. Dodnes z toho vane duch komunismu. A dodnes se ten výraz užívá třeba v kontextu Ruska. Tam se mluví o silových složkách, silových ministrech, silových resortech. U nás se tyto složky po listopadu 1989 zcivilizovaly až překvapivě rychle. Ale přetahování o reformu policie před televizními kamerami jako by „silovost“ až překvapivě připomnělo.

Jak se mají prosazovat zásadní reformy, ukazuje Německo. Když Schröderova levicová vláda chystala reformu pracovního trhu Hartz IV, předem ji mimo veřejnost dohodla s konzervativní opozicí. A když potom pravicová vláda Merkelové chystala reformu federalismu, předem ji dohodl arcikonzervativec Stoiber s arcisocialistou Münteferingem. Právě tato cesta ke konsenzu u nás drhne. To je větší systémový problém než rozhádaná vládní koalice.

LN, 17.6.2016