29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Šibalistánci

14.10.2006

Pan starosta Péťa prý už není členem ČSSD, přesně jak pan Paroubek předpověděl. Ostatní strany mají co závidět, jak akčně se Strana vypořádá s šibalem. Jiří Paroubek slíbil, Jiří Paroubek splnil, slovo dělá chlapa. Až bude Jiří Paroubek premiérem vlády socialistů, komunistů a Kalouska, udělá to takhle se všemi šibaly v celé zemi. Není ovšem pravda, že v tomto případě je uplatňována „presumpce viny“. Rozhodování o tom, koho příslušný orgán ČSSD ze strany vyhodí, je přece zcela zřetelně založeno na vině prokázané, nikoli na nějaké presumpci budoucího. Vina, kterou Jiří Paroubek soudí, je ohrožení zájmů Jiřího Paroubka.

Právě kauzy Zdeňka Doležela, Petra Pospíchala nebo Davida Ratha jsou exemplárními případy, na nichž lze snadno dokumentovat postup stranického rychlosoudu.

Strmá kariéra Zdeňka Doležela započala „vypůjčenými“ třemi sty tisíci v českých v kulturním domě ve Velkém Meziříčí. S tímto stigmatem a dnes již nepopíratelnou schopností budovat vlivové agentury odešel přímo do služeb premiéra Stanislava Grosse. Když Grosse nahradil Jiří Paroubek, považoval zřejmě Doležela za velmi užitečného člověka bez ohledu na meziříčskou rozkrádačku, jinak by jej poslal do háje a nikoli vyjednávat o Unipetrolu do Polska. Že s jídlem roste chuť, svědčí oněch „pět na stole v českých“. Zda si Spyra Doležela nahrál ze zvyku nebo proto, že věděl, s kým má tu čest, ví nejspíš Spyra.

Jiří Paroubek sice Doležela spektakulárně „vyhodil“, ale současně s tím se k vyšetřování „pěti českých“ policie stavěla nepochopitelně laxně, včetně toho, že Doležel zůstal na svobodě a případ se zdál jít do stejných míst jako ony meziříčské tři stovky. Namísto toho měl předseda vlády plná ústa případu exposlance ODS Doležala, obviněného na základě odposlechů z neoznámení pokusu o úplatek.

Jedním ze zelených ataků na státní rozpočet je dotovaná výroba lihu a jeho míchání do benzínu. O tyto peníze měl zájem zavražděný mafián Mrázek a měli mu pomoci lidé z okruhu náměstka ministra dopravy Petra Pospíchala. Pospíchala to stálo místo, protože jeho užitečnost pro Jiřího Paroubka byla nulová. Krátce na to vypukl další skandál. Blízká spolupracovnice ministra zdravotnictví Ratha slibovala zástupci farmaceutické firmy ovlivnění rozhodnutí páně ministrova prostřednictvím zadání třímilionové reklamy v časopise, který ovládá ona s Rathem. I v tomto případě se vyšetřování táhlo jako vazelína, ovšem David Rath zůstal ministrem i pražským lídrem kandidátky ČSSD, a přestože dnes již je Klimovičová trestně stíhána, Rath si dále může hájit svoje zájmy jako předseda zdravotního výboru sněmovny. Jeho užitečnost pro Jiřího Paroubka trvá.

Události kolem gangu budišovského starosty jsou ve velké míře pochopitelné, včetně jednání exministra Martínka, který poslal vyděšeného svědka na policii a dál se nestaral, dobře věda, že případ dojde do rukou někoho, kdo bude lépe než on vědět, zda šetřit nebo odložit. Nepochopitelnou aktivitou gangu je pouze objednávka vraždy plukovníka Kubice. Předpokládám, že objednat si ruského nájemného vraha není ničím levným, fingování sebevraždy je nejspíš za příplatek. Kubice měl být navíc zavražděn až poté, co bude postaven mimo službu. Jestli byla motivem jednání gangu obava z vyšetřování ÚOOZ, eliminaci jeho šéfa zajišťovalo ono „postavení mimo službu“. „Hráči“ ostatně žádným velkým strachem ani opatrností netrpěli, když se dali infiltrovat provokatérem-amatérem. Proč tedy byli ochotni utrácet velké peníze za něco, co jim nemohlo prospět? Pro koho to vlastně zajišťovali? Kde je motiv?

Čím dál, tím víc mám pocit, že Paroubkova zoufalá snaha po návratu do Strakovky doslova za každou cenu a jakýmkoliv způsobem je motivována potřebou zastavit lavinu skandálů, která se na ČSSD valí stále větším proudem. Taktika jeho dalšího postupu je naprosto předvídatelná. Jakmile se dostane na štych, okamžitě vrátí do funkcí všechny, kteří museli odejít s jeho administrativou, a současně s tím zahájí výměnu všech, kdo projevili jakoukoli loajalitu vůči nové vládě. Topolánkovo expozé vezme jako vhodný test věrnosti struktur, které ČSSD se stále se zvyšujícím úsilím osm let budovala.

Pokud bude „jeho“ druhý pokus, klidně nechá Vlčka podat demisi a zároveň znovu zablokuje volbu předsedy sněmovny. Vznikne opět neústavní situace, kdy jmenování premiéra bude nemožné díky tomu, že jej nebude mít kdo navrhnout. V takovém případě se navrátí situace, že vláda Jiřího Paroubka bez důvěry bude moci „z nouze“ vládnout do aleluja. Rozhodně však nepřipustí, aby v čele sněmovny usedl někdo jiný, než jeho loutka, že by to byl někdo, kdo by znovu předal kontrolu moci výkonné druhé straně. V zásadě všechny ostatní postaví před volbu – mějte mne tady „nouzově“ jako nepřítele nebo „řádně“ jako uznalého poručníka – a než si to alespoň jeden z vás rozmyslí, nehne se nic. V takové pozici dokáže i hrozbu předčasných voleb, které nejvíce ze všech ohrožují jeho, přeměnit na svoji výhodu, v „alianci ohrožených“. Pak už zbývá jedna jediná zoufalá možnost, že Václav Klaus využije další díry v ústavě a jmenuje úřednickou nevládu, soubor lidí pověřených řízením ministerstev až do okamžiku politické dohody.

V současné době má ovšem prezident pozici podstatně silnější než v okamžiku, kdy by naprosto nestandardním způsobem vyháněl šibaly z domu. V tuto chvíli on nemusí aktivně konat, může čekat na pro něj přijatelnou dohodu politických stran, může tam klidně nechat sedět Topolánka, protože čas je to, co naopak tlačí Paroubka a jednotnou levici. Klausův druhý premiér navíc není omezen ničím, než jeho vlastní úvahou, na rozdíl od pokusníka třetího, jmenovaného z rozhodnutí předsedy sněmovny. Zůstává mu dokonce varianta ustavit úřednickou nevládu namísto Topolánkovy vlády v demisi jako státnický krok, pokud se jednání ve sněmovně povleče a Paroubek dál bude trvat na svém Kottovi.

Nevím, zda toto vše si uvědomuje například Bohumil Doležal, když tak úpěnlivě volá po ztrapnění Paroubka druhým neúspěšným pokusem. Ono totiž na vyslovení důvěry takové vládě zas tolik nezáleží, záleží na žaludku a motivaci. A obojí Paroubkovi evidentně nechybí. Jistěže takový pokus brát za rukojmího vlastních ambic celou zemi může znamenat naprostou ztrátu důvěry v politika a jeho odchod na politický hřbitov. Jiří Paroubek má ovšem evidentně pro příští volby plán, podle kterého bude čtvrté vítězství snazší. V tuto chvíli je zřejmé, že tento plán obsahuje jako nutnou podmínku zachování absolutní kontroly nad výkonnou mocí státu.