Profesor Václav Pavlíček, jeden ze špičkových znalců ústavního práva a odmítnutý Klausův kandidát na ústavního soudce, správně soudí, že demise vlády, pokud není ustavena sněmovna, je mimo ústavu. Snad by bylo lépe říci srozumitelně, ale to bychom od právníka chtěli mnoho, že na tohle ústava nepamatuje. Proto soudí, že Klaus správně Paroubka s demisí vyhodil dřív, než s ní Paroubek stačil dojít na Hradčana. V tuto chvíli se ovšem stále více ukazuje, že mimo ústavu už je téměř vše, co se děje, což názor pana profesora poněkud relativizuje.

Stejně tak může snadno nastat i spousta dalších věcí, které ústava neřeší. Představte si to neštěstí, že by Paroubka trefil šlak a najednou bychom byli bez premiéra vis major. Nebo by ten šlak nebyl dost důkladný a premiéra bychom měli ve vegetativní fázi. Premiér-květina, jako v Izraeli. A ústava mlčí! Ostatně, o pověřování někoho vedením rozhovorů o vládě, takový premiér nanečisto, v ústavě není také nic. Kdo si ještě pamatuje, jak tohle vzniklo? V hektickém roce 1997 si ještě Klaus nestačil ani vyklidit šuple ve Strakovce a Havel už jmenoval Luxe premiérem. Protože to bylo silné kafe i na tu dobu, druhý den to fofrem upřesnil, že Lux byl pověřen jenom vedením rozhovorů. Premiérem se pak stal Tošovský a Lux si vybil vztek v jablečné válce s EU.

Senzací zákopové války minulý týden se stalo možné ukončení trojkoaličního projektu, které navrhli zelení a o kterém mluví i Topolánek. Ve skutečnosti nejde ani o senzaci a už vůbec ne o průlom do dosavadních jednání o sestavení vlády. Jde o další úspěšný pokus Mirka Topolánka vytáhnout Jiřího Paroubka z díry, aby se do ní Paroubek nejspíš vrátil s dalším cejchem toho, kdo boří. Základní strategie obou se totiž nezměnily ani o milimetr.

Topolánkova strategie spočívá v úzkém a privilegovaném spojenectví s lidovci a zelenými proto, aby zvýšil svoji převahu nad Paroubkem a přinutil jej k toleranci stovkové vlády. V takovém případě by mu současně zabránil nejvíc, jak je možno, aby oproti vládní koalici vznikala faktická většinová parlamentní hlasovací koalice, která bude ve sněmovně torpédovat vládní úsilí podle vlastního zájmu. Pokud hledáme příklad v krátké historii Česka, byl to standardní postup lidovců v Klausově menšinové vládě v letech 1996-97. Klaus na tuto Luxovu hru odpověď nenašel. Podmínkou úspěchu takové strategie je ovšem nutnost, aby se ČSSD přestala chovat jako druhá komunistická strana a rezignovala na strategické spojenectví s tou první.

Paroubkova strategie spočívá v bráně z ghetta, kterou nabídl komunistům. Jak nedávno přiznal Hanák v Právu, počítá v tomto období s tichou koalicí s komunisty, po mnohem snadnějším čtvrtém volebním vítězství bude tato koalice již otevřená. K tomu ovšem Paroubek potřebuje teď spolupráci s jednou z malých stran, které musí nabídnout tolik a za takových podmínek, aby se vykašlala na dosavadní odpor k vládě s komunisty. Pokud by Topolánek svého spojence podrazil a vyšachoval ze hry, cena pro Paroubka by se výrazně snížila.

Za hranicemi povolebního vyjednávání pak zůstává příprava pozice, se kterou obě strany půjdou do (možných) předčasných voleb. Výsostným zájmem Topolánka je, aby pro ČSSD vytvořil pozici druhé komunistické kandidátky, strany, která se volbou a působením Paroubka v čele sama vyřadila z kategorie plně demokratických stran a stojí v nejlepším případě někde na půl cestě mezi demokracií a komunisty. Výsostným zájmem Paroubka je, aby pro ODS vytvořil pozici nelidské pravice, kterou její sociální darwinismus izoluje od všech ostatních stran s lidskou tváří, jejichž výlupkem je ČSSD.

Proč to všechno opakuji? Protože naprostá většina kolegů píše, jako by tuto zcela jasnou věc nechápala! Lidé, kteří se zabývají profesionálně nebo alespoň poloprofesionálně rozbory a hodnocením české vnitřní politiky, se k těmto výchozím pozicím se nedokázali propracovat za dva měsíce bádání!

Pokud by se něco dramatického mezi ODS, KDU-ČSL a zelenými stalo, byli bychom svědky ublížených reakcí obou malých stran. Vzhledem k tomu, že Bursík i Kalousek hodnotí situaci střízlivě a v klidu, postupuje Topolánek při jednáních s Paroubkem podle vzájemné dohody, tedy jako zástupce zájmů všech tří stran. Paroubek sice může tvrdit, že jedná s Topolánkem jen jako šéfem ODS, Topolánkova pozice při jednání je volbou Topolánkovou, nikoli Paroubkovou. Postoj ODS se stále odvíjí od jediného – spolupráce tří stran s alespoň počáteční tolerancí ČSSD. Jestli bude koalice rozšířena o ČSSD anebo naopak zelení s lidovci dostanou zaplaceno jinak, je variací na stále jediné téma. Chápe to Topolánek, a proto na tom trvá, chápe to Paroubek, a proto to odmítá. Zdá se, že to nechápou pouze politologové, komentátoři a analytici.

Z nedostatku jiného nápadu začala se médii množit teze, že vlastně poslanci berou peníze za nic, když sněmovna nefunguje. Je to podobné tvrzení, jako kdybychom novináře hodnotili podle toho, kolik času tráví v redakci. Samozřejmě, neustavení sněmovny kvalitě práce poslance nepřispívá, ale není pravdou, že mu v práci brání. Pokud existují poslanci, kteří za základ svojí práce považují mávání rukou ve sněmovně, pak je potřeba se zeptat, kteří, z které strany a jak se jim vůbec podařilo do sněmovny proplout.

S každým dalším zabejčeným NE! si Paroubek uzavírá původně velmi pohodlnou cestu k tomu, aby mohl Topolánkově slabé vládě v klidu mydlit schody z pozice silné opozice. Zatímco v červnu by takový postup byl gestem zralého politika–gentlemana, dneska by byl ostudnou prohrou v přetlačované dvou beranů. Znovu upřímně konstatuji, že plně nechápu, proč Paroubek šel do konfliktu, který s největší pravděpodobností vede k předčasným volbám s Černým Petrem v rukou ČSSD.

Predikce příštího týdne je velmi jednoduchá. Buď celé jednání skončí tradičně bez úspěchu, anebo se obě strany začnou domlouvat na sestavení vlády s dočasným mandátem do předčasných voleb. Navíc se zdá, že Paroubek v chybě prezidenta, kdy Klaus odmítl přijmout jeho zbrkle nabízenou demisi, objevil další šanci, jak se dostat k vlastní menšinové vládě, nekontrolované nikým a ničím. Pokud nebude po jeho, navrhne presidentovi podle svého ústavního práva odvolání ministrů US-DEU a nejspíše i KDU-ČSL a jejich nahrazení členy ČSSD, případně Paroubkovi blízkými talenty. Ty sice president jmenovat musí, ale není ústavou určeno kdy. Pokud by president neodložil jmenování těchto lidí na neurčito, což mu ústava také dovoluje, měl by Paroubek svoji nevětšinovou vládu podporovanou komunisty obchvatným manévrem, na který ústava také nepamatuje, a to až do doby, kdy se mu uráčí umožnit fungování sněmovny. President v takovém případě může kontrovat jmenováním premiéra a pozdním tlakem na Paroubkovu demisi, ale tím bude nejvýše přihazovat další tramvaje na vršené barikády.

Prezident bude mít v této situaci pouze tři možnosti. Tou první je dát krátkou lhůtu na jednání o vládě Paroubkovi, nejlépe za podmínky, že to bude on, kdo odblokuje sněmovnu, tedy umožní druhé straně zvolit vlastního kandidáta za předsedu sněmovny, tou druhou je jmenovat Topolánka premiérem a tlačit Paroubka do demise. Třetí možností presidenta je, že sám zahájí vlastní jednání, která povedou k ustavení přechodné vlády, rozpuštění sněmovny a předčasným volbám.

Pokud jednání mezi Paroubkem a Topolánkem budou překlopena do jednání o dočasné vládě (to je po poslední hrozbě rekonstrukcí dožívající vlády nepravděpodobné), bude znovu ve hře účast zelených a lidovců na formování takové vlády a znovu půjde o jejich udržení (Topolánek) nebo vyšachování (Paroubek). V takovém případě se ovšem míč může k prezidentovi vrátit se zpožděním dalších několika týdnů..

V tuto chvíli je nepochybné, že krize politická, vyvolaná volební remízou, přerůstá v krizi ústavní, protože ústava neobsahuje instrumenty, jak takové situace řešit. Zatímco jedna strana žádá předčasné volby, které by tuto situaci vyřešily jediným možným a čistým způsobem, strana druhá není ochotna jít ani na konstatování remízy a s vidinou možného vítězství si bere jako rukojmí celý národ, celou zemi. Nedokonalost ústavy takové raketýrské politice nahrává.