Každý politik, který chce budit zdání solidnosti a progresivity a prezentující se jako byrokratobijce, se předhání s ostatními, kolik že to zruší úřednických míst a jak se tím uleví státnímu rozpočtu. Snaha jistě chvályhodná a také se najde spousta voličů toto s povděkem kvitujících. Každý má jistě negativní zkušenost s hloupým a arogantním úředníkem, a tak, když to té úřednické chásce někdo spočítá, většina lidí mu tleská.

Má to ale malý háček. Současné snižování počtu státních zaměstnanců vynucené tlakem vlády na představitele jednotlivých úřadů nemá začasté se snižováním úředníků zhola nic společného. Takže se stáváme svědky rušení obslužných míst jako uklízečky nebo vrátní a najímání externích firem na tyto práce. Každý si může spočítat, že tyto práce musí dělat v podstatě stejný počet lidí, ať jsou to přímo zaměstnanci instituce nebo zaměstnanci najaté firmy. A dá se očekávat, že jejich platy budou též podobné. A jestliže úřad na jedné straně tyto platy ušetří, musí je na straně druhé zaplatit firmě, aby mohla, teď už své, pracovníky zaplatit ona. Dosud je cena zhruba stejná.

Nyní ale začínají drobné rozdíly: firmy musí, logicky, živit i další své zaměstnance (jako své účetní, své uklízečky, své vrátné, své manažery,…) takže přibývají další náklady. Samozřejmě firma někde sídlí a má nějakou svoji další režii – další poměrná část peněz navíc. Kromě toho firmy obvykle podnikají za účelem vlastního zisku (což je samozřejmě naprosto v pořádku), takže další peníze.

Když tedy k pracovníkům, zajišťujícím práci, která je předmětem zakázky, přičteme poměrnou část režijních pracovníků firmy, dostaneme počet lidí větší než původní. Takže místo původních, například 5, zaměstnanců úřadu se objeví 6 jiných, které uvažovaná instituce stejně musí živit.

Námitka může znít, že po najmutí externí firmy se instituce o tyto zaměstnance již nemusí starat. To je ale pravda jen částečná. Jestliže v instituci je 100 lidí, z toho jeden personalista a jeden účetní, tito lidé obvykle zůstávají na svých místech, protože lze jen těžko propustit desetinu zaměstnance, navíc odchodem deseti procent zaměstnanců se jejich práce o tu zmíněnou desetinu nezmenší. Navíc musí být někdo, kdo obstarává kontakt a komunikaci s touto firmou, někdo, kdo připravuje výběrová řízení a smlouvy s outsourcingem související.

Zatím to bylo „jen“ o penězích. Kromě nákladů (a tady už snad je jasné, že daňovému poplatníku asi bude více záležet na souhrnných nákladech na výkon správy, než na počtu zaměstnanců) jsou zde ještě další a možná zásadnější rozdíly: loajalita, operativnost, znalost problematiky a korupce.

Loajalita: dobrý zaměstnanec úřadu se snaží výsledky své práce optimalizovat z pohledu úřadu. Pokud stejnou práci vykonává kdokoliv „v cizím žoldu“ pak logicky bude pracovat tak, aby maximalizoval prospěch své firmy a až sekundárně úřadu. Často se zájmy shodovat mohou, ale téměř jistě nastanou situace, kdy tomu tak nebude. Jako modelový může sloužit příklad externího poradce v oblasti výpočetní techniky, který je zaměstnancem firmy prodávající, mimo jiné, software. Jen těžko se dá předpokládat, že k užívání doporučí něco jiného, než co prodává jeho firma. Podobných případů střetů zájmu lze jmenovat celou řadu.

Operativnost: je třeba si uvědomit, že veškeré práce vykonávané formou outsourcingu jsou vždy věcí smlouvy. A cokoliv, co není ve smlouvě uvedeno se musí řešit formou dodatků a práci to rozhodně nezjednodušuje ani nezlevňuje. Navíc jsou práce, které externí zaměstnanci prostě vykonávat nemohou. Modelový případ může být dodavatelské řešení strážní služby. V případě vlastních zaměstnanců může být součástí pracovní náplně například pomoc při přebírání pošty (což je právě ta činnost, kterou externí zaměstnanci dělat nemohou) nebo nárazové práce například při opravách, malování. Ty mohou být řešeny jednorázovými dodatky k smlouvě ale jsou vždy provázeny dalším zvýšením nákladů.

Znalost problematiky: jestliže se organizace zbaví pracovníků v určité oblasti a na jejich práci si najme externí firmu, nebude mít nikoho, kdo by danou problematiku alespoň částečně ovládal a byl schopen danou práci zadávat, kontrolovat a přebírat. Organizace se tak s dodavatelskou firmou dostává do nerovného vztahu.

Korupce: smlouvy se státními úřady jsou pro firmy vždy zajímavé a existuje reálné nebezpečí přinejmenším pokusu „přesvědčit“ rozhodující úředníky i jinak než kvalitou a cenou nabízené práce. Pokud by práci vykonávali vlastní zaměstnanci, prostor pro korupci by se zúžil.

Samozřejmě, že jsou typy prací, které je výhodné a vhodné „nakupovat“. Dobrý hospodář by měl při uvažování, jak zajistit některé práce vždy vycházet z hluboké znalosti stávajícího stavu a brát v úvahu i skutečnosti, které na první pohled nemusí být patrné (jak je uvedeno výše).