Pražský chodec si v čase komunální kampaně mohl připadat trochu jako v Orwellově románu 1984. Nesledovaly ho však všudypřítomné oči Velkého bratra, nýbrž nesmiřitelná kukadla Velké sestry Markéty Reedové, kandidátky Věcí veřejných na primátorku. Mohutná kampaň přesto nezabrala: měřeno procenty odevzdaných hlasů dopadla Markéta Reedová stejně jako před čtyřmi lety (tehdy SNK-ED, za něž kandidovala, získalo 5,39 procenta hlasů, letos VV 5,66 procenta), nicméně díky volebnímu inženýrství pražské ODS z toho letos nebyl ani mandát v zastupitelstvu.

Celkem VV získaly něco přes tři stovky zastupitelů (tedy asi půlprocento ze všech zastupitelů v ČR), což není mnoho. Je to jen asi o 0,49 procenta zastupitelů více, než kolik jich dokázala dobýt Mimoňská obroda. Ambice však ležely mnohem výše, o čemž svědčily nejen popelavě bledé tváře představitelů VV po volbách a okamžité volání po svolání „ideové konference“, ale i referendum vypsané pro „véčkaře“ 21. září s otázkou: „Souhlasíte s tím, aby na komunální úrovni uzavíraly VV koalice i se stranami, které nejsou součástí vládní koalice (vyjma KSČM a extremistů)?“ Hlasování potrvá do 21. října, nicméně po oznámení volebních výsledků se z dotazu stala debata víceméně akademická.

Komunální volby jsou vlastně nejtěžší politickovolební disciplínou. Strana musí, chce-li být opravdu úspěšná, nasadit tisíce kandidátů z řad členů a příznivců, což bez husté organizační sítě a alespoň relativně početného členstva nejde. Síť místních sdružení se buduje roky a může pak stranu podržet, i když se jí celostátně nedaří – viz KDU-ČSL. Z tohoto hlediska by se mohlo zdát, že se neúspěch VV přeceňuje a že si z něj stranické špičky prostě zbytečně dělají těžkou hlavu. Jsou noví, s výjimkou Prahy 1 vlastně začínají v komunále od nuly, a podařilo se jim „urvat“ i vstupní „herní bonus“ čítající tři sta lidí.

Ale ouha. Na stranu získavší v parlamentních volbách skoro 11 procent hlasů, která se prezentuje jako „strana přímé demokracie“ a nese honosný název Věci veřejné, je to opravdu žalostně málo. Zvláště když do boje o radnice nominovala skoro šest tisíc kandidátů, přičemž v zastupitelstvech měst a obcí nakonec zasedne asi jen pět procent z nich. (Pro srovnání, TOP 09 nominovala zhruba 10 600 kandidátů, mandát jich získalo asi 1500, tedy přes 14 procent z nich.) Strany samozřejmě plní kandidátky po okraj, aby se počet kandidujících rovnal počtu členů zastupitelstva, a hodně kandidátů tedy tvoří jen takové křoví, ale stejně, i tato statistika o něčem vypovídá.

Problémy VV však věštilo již ono slavné červencové referendum, kdy celý národ, sužovaný navíc letními vedry, trnul, zda „véčkaři“ schválí vstup do vlády, a zda tudíž vládní koalice začne reálně fungovat. „Véčkařů“, na internetu zaregistrovaných „bližších přátel“ strany oprávněných hlasovat, bylo tehdy, dle vyjádření Kristýny Kočí, asi 17 tisíc, ovšem ani ona nedoufala, že by se většina z nich ke karnevalu přímé demokracie na netu připojila. Referenda se nakonec zúčastnilo zhruba 3700 lidí. (Obyčejných anket se údajně účastní sotva desetina „véčkařů“.) Přitom v parlamentních volbách hlasovalo pro VV přes půl milionu občanů.

Strana pak internet využila i pro výběr a schvalování kandidátů v komunálních volbách, přičemž pro vítězství v těchto „webprimárkách“ často stačil klik pár jedinců. Navenek se tedy VV tváří, že jsou stranou zformovanou dle hesla „čelem k masám“, masy však o každodenní „drobnou práci“ evidentně nestojí, byť by měla mít podobu pouhého myšího kliku.

„Ahoj, vítejte na Věcech veřejných,“ láká zájemce o „véčkařství“ na krátkém videu umístěném na stranickém webu Kateřina Klasnová. Jde o familiárnost používanou zpravidla obchodníky, nabízejícími ke každé páté vidličce ubrousek zdarma či něco v tomto duchu. Členem se však člověk může stát až po roční čekací lhůtě (dost luxus na novou partaj). Členové, „vnitřní strana“, tudíž tvoří uzavřenou skupinu, ba sektu, a patrně dobře rozmýšlejí, koho případně přiberou do kruhu zasvěcenců.

Reálně jsou tedy Věci veřejné spíše pravým opakem svého vývěsního štítu. Těžko se pak divit jejich patáliím v komunálních volbách. Představují volební marketinkovou stranu, typ, jemuž se bude nejlépe dařit v té nejsnazší politickovolební disciplíně, ve volbách do Evropského parlamentu. Tam stačí poslepovat jednu zhruba dvacetičlennou kandidátku (volebním obvodem je celá ČR), sehnat jednoho lídra, naučit ho pár populistických hesel, přidat dámskou oblohu, oblepit každý roh plakáty – a to by v tom byl čert, aby to nehodilo alespoň pět procent!

Bohužel, letos tato taktika „hodila“ v domácích parlamentních volbách dokonce přes 10 procent. Co s tím? Obsadit posty, vytěžit z nich maximum a pak zmizet. Nic jiného dělat nelze, a od Věcí veřejných tedy nelze ani nic jiného čekat. I když – pokud už Vít Bárta mentálně plně vrostl do napoleonské kůže, je budoucnost opravdu otevřená.

LN, 21.10.2010

Autor je politolog