Týden nebo dva jsem se v novinách setkával s podivným jevem: stránka bílá jako po zásahu cenzury, jen kdesi nahoře silnějším písmem mravoučná průpovídka, a dole slaběji cosi o pozitivní evoluci. Nebyl jsem z toho chytrý. Nevím sice, co si noviny účtují za celostránkovou inzerci, laciná legrace to ale nebude; komu to stojí za to? Nějaké sektě dobře při penězích, jak by tomu odpovídala ta ctnostná ponaučení? Nebo je původcem excentrický pracháč, který si takto nákladně tropí z lidí šoufky? Mohl jsem si, to se ví, nakliknout pozitivní evoluci v Googlu, ale neodvažoval jsem se; ťuknu prstem, a v tu ránu mi zahltí schránku tisíce reklam a nabídek, od horoskopů po viagru, půl dne je nestačím mazat a půl roku potrvá, než to ty otravy přestane bavit… nebo mi hned zítra bude stát na rohožce pět kazatelů, melouce hubama budou usilovat o spásu mé duše a nenechají se vyhodit… Až mě, sláva, vyvedl z nejistoty článek v Lidových novinách. Ukázalo se, že iniciátorem bílé stránky je jistý pan Janeček, takto burzián a matematický genius, kterýžto se vynálezem naprosto spolehlivého vzorce pohybu burzovních kurzů domohl miliard. No těbůh, bylo první, co mě napadlo, nechci vidět ten mazec, až páně Janečkův zázračný vzorec pronikne na veřejnost, jako že se v království českém nakonec vykecá všechno. Kdekdo pak bude miliardář a já nebudu mít kam chodit pro rohlíky ke snídani, protože kdo by chtěl ještě být pekařem, když stačí mrknout na vzoreček, nakoupit podle něj akcií a hned shrabovat miliony milionoucí, že ano.

Četl jsem však dál a začal jsem si spravovat dojem. V každém případě zjišťuji, že je pan Janeček muž poctivý, pro dobrou věc vlastního jmění nelitující, dost řídký to jev mezi rychle zbohatnuvšími genii, obzvlášť některými. Leží mu na srdci osud této země a myslí to s ní – no, nesmějte se hned - opravdu upřímně. Jeho zamyšlení nad stavem české společnosti a politiky obzvláště jsou vcelku trefná, a co navrhuje jako prostředek nápravy, stojí přinejmenším za uvážení. Ledaže bych mu vytkl jistou neúplnost či nedotaženost; co například jest míněno tou pozitvní evolucí? Evoluce, po česku vývoj, je pohyb času, během nějž se z nekonečného počtu drobných příčin odvíjejí následky, jen zřídkakdy však očekávané; kdo se však kdy pokusil ten pohyb zadržet, svést jej domněle pozitivním směrem, každý si zákonitě namlel čumák… a kdyby jen svůj vlastní. Ponechal bych tudíž evoluci, ať dělá, co umí, a staral se raději, aby co činíme zde a nyní, se vešlo do prostého pojmu "slušnost". Jestli nám z toho přirozenými zákony vývoje vyvstane něco pozitivního, ví jen Pánbůh sám… pardon: Pánbůh a pan Janeček. Co děláte pozitivního pro své okolí? táže se svých posluchačů… nu, pro začátek by stačilo být slušný a přátelský, řekl bych, nepřenášet svou naštvanost na jiné, být nesobecký, ochotný a nápomocný. Jestli pak z toho vyplyne vědomé spojenectví slušných lidí… trochu odvážný program. A dlouhodobý, i kdyby se nakrásně zdařil; než spojenectví slušných lidí získá převahu na spojenectvím hulvátů a darebáků, zlojedů, jak jim říká jmenovaný pán, může být všechno… neslušno napsati kde.

Stalo se, co se stát nemělo: neuhlídali jsme si dějiny. Česká společnost, třebaže sestává valnou většinou z lidí v zásadě slušných, se ocitla v moci zlojedů. Ocitla se v ní, protože hned v sametových začátcích byly právní, ekonomické i jiné výhybky nastaveny takovým směrem, a dodnes navzdory velkým řečem do značné míry jsou. Aby se něco změnilo ve společnosti, musí se změnit politika; a aby se něco změnilo v politice, musí se něco změnit ve společnosti. Toť uzel přímo gordický, pan Janeček ale našel způsob, jak jej rozmotat: změnou volebního řádu. Zavedením záporného hlasu vedle pozitivních, možností odvolat zlotřilého politika přímou voličskou vůlí, a takových kumštů více. A věřím rád, že by se tak mnohé v občanském i politickém životě mohlo změnit k lepšímu, což o to; jenomže, ke všem satanášům rohatým, jak to udělat? K tomu se pan Janeček nevyjadřuje, a měl by; jinak si může veškerou pozitivní evoluci zastrčit za klobouček.

Zkusme to za něj. Vládním systémem v této zemi, jak známo, je parlamentní demokracie. Lid si volí rovně, tajně a ještě nějak své zástupce, kteří pak sedí ve sněmovnách, hlasujíce o návrzích a změnách zákonů. Pakli si řečený lid rovně a tajně zvolil zlojedy, museli by změnu volebního řádu vedoucí k omezení moci zlojedů odhlasovat zlojedi. Titíž, pro něž se výraz "politika" stal nadávkou, titíž, za jejichž mravní úroveň by stokrát oklamaný občánek zlámaný padesátník nedal, titíž, pro něž mávnuv znechuceně rukou se s opovržením vzdálí, zaslechne-li jen slovo "partaj". Mám přítele, činného v jedné z drobnějších politických stran. Její zásady by ledakdo byl ochoten vyslechnout, pouvažovat o nich, avšak nevyslechne a neuváží, nýbrž poví – ach, zase nějaká partaj, jděte mi s ní do háje. I přemýšlí její staršovstvo, zda by nebylo užitečnější opustit status politické strany a prohlásit se občanskou alternativou, mimoparlamentním hnutím nebo čímkoli takovým; ztratila by sice beztak jen hypotetickou možnost vyslat svého zástupce do parlamentu, zato, zbavena odia nedůvěryhodnosti, mohla by se její idea stát předmětem obsáhlejší společenské diskuze, mohla by přiohnout veřejné mínění v žádoucím smyslu.

Po bezmála už čtvrt století nepříliš pozitivní evoluce v zemích českých není sporu: žába na prameni, dusící všechno zdravé a nadějné, nese jméno "partaj". Změnit ten stav jest a bude obtížné, pakli vůbec možné. Politická strana by měla být co nejširším členským fórem – a znám země, kde tomu tak je - z nějž vycházejí podněty a návrhy předávané poté k realizaci parlamentu. Jenže jaké členské fórum, mají-li partaje příslušníků, co by se jich do větší hospody vešlo; a projeví-li se který činovník jako zlojed, není ho kým nahradit, leda jiným zlojedem. Zejména v obou velkých, tradičních stranách je ten stav už chronický, s nadějí nápravy spíš žádnou než malou. Takže… vnést do tance zlojedů něco zlojedstvím nenačichlého? Nějakou novou stranu, s novými, stigmatem korupčníka nepoznamenanými tvářemi? Také obtíž. I kdyby věčného strachu nebylo, není-li hlas udělený podměrečné straně hlas zahozený; je tomu už tak, a nejen v Republice české, že kdo se dere na vysoké politické místo, bývá jej nejméně hoden. Jenže ti, kdo by jej hodni byli, bývají ještě tak ochotní zpunktovat krátkodobé hnutí, tu a tam demonstraci, postaveni však před eventualitu přeměnit je ve hnutí trvalé, stát se jeho vůdci, odmítnou řkouce, že mají své vědecké či jiné povolání, jemuž se chtějí i nadále věnovat. O ten kořen zakoplo kdysi nadějné hnutí Děkujeme, odejděte, o něj zakopnou i všechna další, buď jich co buď, ne, tudy cesta nevede. Vede vůbec někudy?

Snad, aspoň teoreticky. Opuštěním představy zastupitelské, na partajích založené demokracie jako jediné možné. Což se může snadno stát: bude-li vývoj volební účasti pokračovat jako doposud, může jednoho dne dojít k tomu, že se k urnám dostaví voličů jako muzikantů na funuse; i bude obtížno ještě mluvit o volených zástupcích. Že by je nahradilo něco spontánního, nějaké občanské iniciativy, o tom bych měl své pochyby; pravděpodobnější je, že úlohu partají v takovém případě převezme správní a soudní byrokracie. Ostatně nám vládne už teď; nestalo by se nic jiného, než že by odložila i tento nepadnoucí pláštík. Jenže v byrokracii už takhle zalezlí zlojedi by se rozmnožili o zlojedy ze zkrachovalých partají a jelo by se po starých kolejích dál, ne, to by také k ničemu nebylo. Poslední možností by byla diktatura - no, nerozčilujte se tolik, bývalo v římské republice zvykem pověřit důvěryhodnou osobu na půl roku neomezenou mocí, když situace vyžadovala rázného řešení. Ten způsob se vcelku osvědčil; tedy až do chvíle, než se jistý Julius Caesar prohlásil diktátorem na doživotí. Kdyby, přemýšlím, taková paní Bradáčová… jenže kdo by ji měl onou neomezenou mocí pověřit, že ano. Zase zlojedi. Taky nic.

Takže nezbývá než zkusit to znovu a opravdověji s tím, co se až dosud jaksi ne a nechtělo povést: s novou, ve smrduté louži zlojedství nenamočenou politickou sílou. A nenapadá mě nikdo jiný, kdo by jí mohl udělit impuls, než někdo jako pan Janeček, třebaže jsem se mu před chvílí poškleboval. Člověk dostatečně zámožný, aby se nemusel sápat po zlojedských milionech; člověk idealistický, schopný představit stokrát zklamanému občanu reálnou vizi; člověk nadaný vysokou mírou analytické inteligence, aby dokázal vizi rozvinout, hlouček přemýšlivých zájemců schopných naplnit přednáškový sál přeměnit v celonárodní hnutí, jež nelze přejít nevšímáním, ani počkat, až vyšumí. A ovšem člověk vytrvalý, aby po prvních úspěších zase všeho nenechal, s čímž si zatím nejsem jist.

Nuže, pane Janečku, do toho: Zájem byl vzbuzen, teď ještě čin. Nenechávat všechno na evoluci, božím mlýnu nejloudavějším, ale zatlačit, kde je třeba. Jenže pan Janeček odmítá vstup do politiky, jak se právě dočítám. To je potom dobrá rada drahá, rádcové moji. Najde se někdo týchž kvalit, kdo řekl-li A, bude mít kuráž vyslovit i B? Jinak totiž můžeme z prezidentské standarty vystřihnout heslo "Pravda vítězí" a nahradit případnějším "Se zlojedy na věčné časy a nikdy jinak", amen.

Hannover, 2. prosince 2012