Menšinová vláda a s ní celé Česko za angažmá KSČM zaplatí daň. Zatím nevíme, jak velkou

Podej čertu prst a on ti vezme celou ruku – zní lidová moudrost, která může být velmi poučná i pro vznikající vládu. Jak velkou daň, v domácí i zahraniční politice, asi zaplatí menšinový kabinet ANO a ČSSD za podporu komunistů? A spolu s vládou celá Česká republika?

Prezident coby aktivní spoluaktér

Komunisty však jako „podpůrného partnera“ nelze vnímat izolovaně, spíše v dvojbloku s prezidentem Milošem Zemanem. Minimálně ze dvou důvodů. Ten první tvoří podobná, byť v mnohém zase pochopitelně odlišná role nepřímých členů vládní koalice. Zemanovy tahy, konkrétní, nebo jen avizované, totiž nemohou nikoho nechat na pochybách, že by se prezident hodlal spokojit s úlohou pouhého „porodního dědka“, tedy činitele, který přispěje ke vzniku vlády s důvěrou, ale posléze se s pocitem dobře vykonané práce odebere k rozjímání do lánských zahrad. Nikoliv, prezident chce působit spíše jako aktivní vládní spoluaktér.

Druhým důvodem, proč komunisty i Zemana nahlížet pohromadě, je pak značná shoda pohledů na mezinárodní politiku, zejména velmi vřelé vztahy k Rusku.

Možnosti vlivu prezidenta a „podpůrných“ komunistů se dosti liší v době formování vlády i následném vyjednávání o podpoře a poté. Předpokládejme, že referendum o vstupu ČSSD do vlády dopadne pozitivně, o čemž svědčí řada signálů. Miloš Zeman již ale avizoval, že ústava nestanoví žádnou lhůtu, dokdy musí po jmenování premiéra proběhnout jmenování celé vlády. Dle ústavy ministry navrhuje premiér, přičemž prezidentovi ústavní text neposkytuje žádnou explicitní možnost k odmítnutí nominace. Ovšem šachy s lhůtou de facto ano.

Prezident tudíž potenciálně disponuje jistým prostorem, jak zabránit jmenování určitých lidí, popřípadě jak si dokonce prosadit svoje. Ostatně nominací Miroslava Tomana na post ministra zemědělství již sociální demokracie podnikla velmi vstřícný krok. Toman působil ve stejné funkci v Rusnokově vládě a ve volbách 2013 vedl kandidátku SPOZ („Zemanovců“) v Ústeckém kraji. Otázkou však je, zda se tím Zeman uspokojí – zvláště když mu evidentně leží v žaludku nominant ČSSD na ministra zahraničí Miroslav Poche. Prezident si též může vynutit rozmístění svých lidí i na jiné než přímo ministerské, leč hodně vlivné pozice.

Vláda svobodnější

Komunisté postupují obdobně. Výměnou za podporu vládě hodlají jednak obdržet místa v orgánech státních nebo polostátních podniků. A za druhé, KSČM si klade též programové požadavky. Přičemž zdanění církevních restitucí, které komunisté žádají, se má dosáhnout jaksi předem, ještě před vyjednáváním o vládě, poněvadž příslušná legislativa je v parlamentu ve druhém čtení. Zákon sice může, byť nemusí, zneplatnit Ústavní soud, avšak to je téma na jiný komentář. I z kauzy církevních restitucí je ale patrné, že si partneři chystané mocenské konstelace příliš nedůvěřují. Od druhého očekávají spíše podraz, na pouhý příslib pohlížejí s podezřením. Vztahy mezi vládou a KSČM má každopádně upravit připravovaný písemný dokument, tzv. toleranční patent.

Těžko nyní odhadnout, jaká konkrétní podoba vlády, programová i personální, z výše naznačených mechanismů nakonec vzejde. Nicméně mohlo by se zdát, že poté už druhá Babišova vláda získá mnohem větší svobodu. Vždyť na vládu jmenovanou, a zejména s již s vyslovenou důvěrou, už prezidentovy mocenské „pařáty“ příliš nedosáhnou. Zrodí se sice vláda menšinová, leč s možností dojednat si v parlamentu podporu pro zákony napříč spektrem. Ovšem pozor. Opozici se patrně nebude moc chtít hlasovat i pro jinak celkem dobré a potřebné návrhy, neboť je to prostě opozice – a proč by si sama škodila napomáháním vládě. Zvláště když se podpora od komunistů náramně hodí coby skvělý terč. Vláda tak asi bude komunisty, a třeba i Okamurovu SPD, nadále potřebovat i k prosazování běžné legislativy, což si jistě vyžádá svou cenu – ve formě programových i personálních ústupků a též negativního renomé u části veřejnosti.

A i kdyby si vláda s opozičními stranami vyjednala podporu nějakého zákona, jímž se prezidentovi či komunistům rozhodně nezavděčí, prezident má v záloze právo veta. K jeho překonání je zapotřebí alespoň 101 hlasů, tedy většina, kterou předpokládaná koalice ANO a ČSSD nedisponuje. K přijetí zákona sice stačí většina přítomných – konkrétně třeba někdy ve středu odpoledne, kdy schválení nové právní normy ani nemusí vyvolat mediální rozruch. Avšak při opakovaném potvrzování, při ostře sledovaném přebíjení prezidentova veta se už opozice ne nutně, ale s daleko větší pravděpodobností „zasekne“, odmítne roli Babišovy pomocnice. A minimálně „stovka“ se pak asi bude hodit i při pokusech vyslovit vládě nedůvěru, k nimž může vést pestrá paleta motivů.

Inu, komunisté, zvlášť ve spřežení s prezidentem, jsou zkrátka milenka, jež „zatne drápy“ a nebude chtít pustit. Nezvalovo „sbohem a šáteček ... a bylo toho dost“ si sotva nechají líbit.

Autor je politolog

LN, 12.6.2018