Desáté výročí tzv. Sarajevského atentátu dozajista vyvolá nespočet komentářů, více či méně autentických vzpomínek aktérů i spekulativních hodnocení ve smyslu: co by dnes bylo, kdyby nebylo Sarajeva, nebo naopak kde bychom byli, kdyby před deseti lety vyšel záměr Ivana Pilipa a Jana Rumla zbavit zemi definitivně moci a vlivu Václava Klause.

Obávám se však, že drtivá většina podobných úvah bude motivována i laděna osobně, nikoli věcně. Stejně jako i samotný Sarajevský atentát měl patrně z nadpoloviční většiny důvody spíše osobního rázu než objektivní příčiny ekonomické či politické. Sarajevský atentát totiž nebyl atentátem na osm polistopadových let, nýbrž pokusem vymazat z nich osobu a činy Václava Klause. Byla to snaha jeho nejbližších spolupracovníků z řad ODS vymanit se z jeho stínu a emancipovat se, či - dosáhnout na nejvyšší vrchol, chcete-li.

Jako první odstartoval tuto personální erozi Josef Zieleniec, až do té doby považovaný za Klausova "Beneše", tedy velmi blízkého souputníka starajícího se o zahraniční věci, aby se muž č.1, tedy Klaus, mohl zabývat věcmi domácími. Zieleniec svým "rozkračováním", k němuž nabádal ODS už půl roku před Sarajevem, vábil spíše body pro svůj budoucí domnělý primariát, než skutečné širší voličské zázemí. Šlo tedy hlavně o jeho osobní ambice a až potom - snad - i o nějaké programové cíle. U Ivana Pilipa a Jana Rumla, kteří byli obsazeni do hlavních rolí samotného Sarajeva, už o ničem podobném nemůže být ani stínu pochybnosti. Stejně jako ani od jednoho z nich jste nikdy nemohli slyšet ani slůvka o nějakém programovém zaměření. Důvod je prostý? O žádný nový program nešlo.

Je dobré si touto optikou připomenout desáté výročí Sarajeva a při té příležitosti se zamyslet nad téměř dekádou vývoje české politické scény před Sarajevem a deseti let po něm. Hlavní a fatální boj se tu totiž už od roku 1989 vede o smysl a obsah politiky a o to, má-li být politika praktickým způsobem, jakým se naplňuje ideologie, myšlenkový program, nebo jen pragmatickou exekutivní cestou k dosahování krátkodobých jednoduchých cílů zaměřených na parciální, třeba ekonomické či sociální otázky, ale bez hlubšího zakotvení v nějaké soustavnější ideové základně.

Mluví se o tom, že dnešní politické strany, a to často i na západ od našich hranic, trpí zoufalým nedostatkem ideologického zázemí, jsou jen hybnými mechanismy pro každodenní pragmatickou politiku, nikoli dveřmi otevřenými do budoucnosti, v níž bude narýsován nějaký jasný názor na další společenský vývoj a jevy, které mu prospívají či naopak jej brzdí. Jako by dnešní politika nepotřebovala ideologii, zbavila se této zdánlivě obtížné veteše jako břemene z 19. století (včetně již dávno vyčichlých názvosloví z období 2. internacionály), ale ničím novým je nenahradila. Jenomže - prostě řečeno - z toho plyne, že dnešní politika má sice objemné a těžké tělo, ale téměř žádné myšlenkové, chcete-li ideologické nohy, na nichž by stálo. Domyslíte-li si to do důsledku, pak křehkost ideových nohou může způsobit, že se politika jako pragmatický výkon moci sesuje na jednu hromadu a na ní zůstane ležet. Protože bez těch nohou nemůže nikam jít.

Potíž je v tom, že absence ideologie protagonistům Sarajeva pranic nescházela, naopak - právě oni ideologii považovali za břímě, které překáží rychlejšímu a efektivnějšímu výkonu moci. Protože ideologie sice dává odpovědi na základní otázky a recepty k jejich řešení, ale zároveň vyvolává pochybnosti, a tím i zpomaluje a brzdí. Ideologická řešení jsou těžkopádnější - jenomže jsou zároveň promyšlenější, a tedy hlubší. Typickým příkladem člověka skrz naskrz ideologického je Václav Klaus. Proto muselo dříve či později dojít k Sarajevu.

Před pár dny se v Mostově v západních Čechách konala zajímavá konference. Jejím tématem byla reflexe vývoje české pravicové politiky v 90. letech. Zásadní teze shrnul na závěr konference rektor vysoké školy CEVRO profesor Miroslav Novák a ředitel Občanského institutu Roman Joch. Podle nich jde o to, že pravice je v krizi témat. Dlouhá léta byl hlavním kánonem pravicové ideologie volný trh. Proti tomu stál kánon socialistů vtělený do slova znárodňování. V okamžiku, kdy znárodňování začalo mizet z programu socialistických stran v civilizované části světa, ztratila politická pravice své hlavní téma.

Levicové strany (a zdaleka nejen Blair, i když on v tom byl první a nejdůslednější) uznaly, že ekonomický liberalismus je realistickým odrazem vývoje soudobé světové ekonomiky, volný trh je skutečností, která přináší víc výhod než nevýhod, a to i v sociální oblasti. Proto se levice začala v ekonomické politice chovat rozumně, vlastně pravicově. Zároveň ale protagonisté levice vyrazili na půdu témat týkajících se lidských práv a svobod. Rozmanité reglementace, jimiž je tak typická Evropská unie a její administrativa, jsou ryze levicového původu. Menšiny, národnosti, multikulturalismus, ekologie atd., to je právě ten půdorys, kde pravice se svými stanovisky fatálně zaspala, protože to za témata prostě vůbec nepovažovala. Dnes nemá téma skoro žádné.

Následek toho je zřejmý: mnoha lidem se dnešní tzv. postmoderní doba jeví tak, že žádnou ideologii nepotřebuje, protože má soubor jaksi všeobjímajících témat, která je jen třeba praktickou (pragmatickou) exekutivní politikou spravovat a řešit. A to je koncept mnohem víc nahrávající levici s jejím pokrokářstvím než pravici a jejímu konzervativismu. Proto také když dnes vystoupí Václav Klaus s nějakou ideologicky vyfutrovanou kritikou například módního environmentalismu, stane se ihned hromosvodem kolektivního politického a mediálního nesouhlasu. Ne proto, že by hlásal bludy, ale proto, že je má zdůvodněné ideologicky.

Pokud je tedy výročí Sarajeva v něčem poučné, pak jsou to dvě věci. Zaprvé bylo vyhraněným důsledkem dlouhodobé tendence zaměňovat věcná a osobní témata a zájmy, a za druhé bylo prvním a jak se zdá zdaleka ne posledním střetem mezi skupinou, která tvrdí, že politika životně nutně potřebuje ideovou základnu, a těmi, kdo hlásají naopak, že ideologie je brzdou politiky jako technického výkonu moci. Je zjevné, že oba spory v našem politickém diskursu žijí s neztenčenou silou a s největší pravděpodobností dokážou vyvolat ještě nejednu politickou krizi a nejedno kataklyzma. Sarajevo by tak mělo být alespoň poučením v jednom smyslu: držitelé idejí většinou bývají trpělivější, cílevědomější a v dlouhodobém horizontu proto úspěšnější. Krátkodeší pragmatici moci se velice rychle vybijí, tím dříve, čím rychleji nasytí svou mocenskou ambici. Ta je totiž zpravidla jejich jediným opravdovým hnacím motorem.

Vysíláno na stanici Český rozhlas 6, zveřejněno na www.rozhlas.cz/cro6.