21.5.2019 | Svátek má Monika


POLITIKA: Sacher a Vacek aneb Pozdní odhalení

1.6.2007

V úterý oznámilo Vojenské zpravodajství veřejnosti, že dva polistopadoví ministři Richard Sacher a Miroslav Vacek byli evidováni jako spolupracovníci vojenské kontrarozvědky (VKR). Příliš překvapivé to po pravdě řečeno není. Působení Richarda Sachra na ministerstvu vnitra bylo předmětem hojné kritiky, a dokonce i řada jeho veřejných příznivců uvažovala o tom, zda Sacher není nějak „vázán“ ještě někde jinde než v politickém prostředí své strany a československé politické scény. Vzpomínám si na výrok jednoho zaměstnance rozvědky z roku 1990: Pánové, my tady honíme špiony, a přitom nám tu běhá úplně neobsazenej Sacher! Generál Miroslav Vacek byl vcelku jasný: komunistický generál, který se nesnažil předstírat, že by mu bývalý režim nějak vadil.

Před každou další úvahou je nutno říci, že oba pánové zastávali ministerské funkce v roce 1990, tedy dříve, než byl přijat lustrační zákon.

Z hlediska zákona se tedy nijak neprovinili ani oni, ani ten, kdo je do funkcí jmenoval.

Jak to bylo

Generál Miroslav Vacek se okamžitě ohradil, že vojenskou kontrarozvědku řídil čili že jeho odpovědnost byla podstatně vyšší než odpovědnost tajného spolupracovníka tohoto útvaru. To je nepochybně pravda – a fakt, že mu byla svěřena ministerská funkce, svědčí o tom, že reforma armády rozhodně nebyla na prvním místě transformačních snah polistopadového režimu. Není se ostatně ani čemu divit: československá armáda rozhodně nebyla hlavní hybnou silou československé společnosti.

Pro nastupující garnituru nebyla z represivních složek palčivým problémem armáda, nýbrž Státní bezpečnost. S tou měli disidenti (a nejen disidenti) nejvíc zkušeností, tu chtěli zneškodnit. Politická policie byla přímo symbolem totalitárního státu. Proto se také stala středem pozornosti – a proto také z lůna Občanského fóra vzešla myšlenka tento moloch rozbít. Vhodnou cestou se zdálo být převedení vojenské kontrarozvědky, která ve skutečnosti podléhala řízení StB, nazpět do armády – ať si s ní poradí vojáci. Myšlenka to byla, jak se posléze ukázalo, značně naivní: vojáci si s ní totiž, jak vidíme, poradili. Ne ovšem tak, jak si strůjci oné delimitace (hezké úřední slovo) představovali a jak by to bylo ku prospěchu vznikajícímu demokratickému systému.

Máme-li co vyčítat generálu Vackovi, pak ani ne tak to, že byl spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky, jako spíš to, že byl první v dlouhé řadě těch, kdo tyto spolupracovníky skrývali do temných ústraní ministerstva obrany. Samozřejmě to nedělal osobně, ministr máloco dělá osobně. S jeho vědomím však byla vojenská kontrarozvědka řízena tak, jak byla řízena. Netvrdím samozřejmě, že věděl o všem, co se tam šustlo, ale musel vědět, kdo instituce, jež mu byly podřízeny, řídí – a není vyloučeno, že docela dobře věděl, co se tam děje.

A jak to – možná – je

Trochu jiný případ je Richard Sacher, který se na dotaz, zda byl skutečně spolupracovníkem VKR, odvolal na svá negativní lustrační osvědčení. Je to obhajoba dosti pitomá, zvlášť když se člověk ve stejné zprávě dozví, že doklady o těchto spolupracovnících byly léta ukryty. Pracovníci ministerstva vnitra mohli o spolupracovnících VKR vědět jen to, co jim na dotaz sdělili jejich kolegové z armády. A ti se právě zařídili na to, aby nejen sdělovat nemuseli, ale aby se na jejich podvody pokud možno nepřišlo.

Toho, kdo aspoň trochu sleduje dění v sousedních zemích, zřejmě moc nepřekvapí, že mají kostlivce ve skříni zrovna vojenské zpravodajské služby – před několika málo měsíci vzbudila zjištění o rejdech těchto služeb v Polsku značnou senzaci. První na seznamu hříchů polského vojenského zpravodajství bylo zakrývání minulosti jeho příslušníků. Hned po něm následovalo, že byli do vysokých funkcí instalováni lidé, jejichž minulost rozhodně nezaručovala, že budou skutečně hájit polské zájmy – a jen polské zájmy. Jinými slovy nedostatečná či takřka žádná očista. A bylo by vskutku zvláštní, kdyby právě ty československo-české byly dokonale očištěné. Spíš se obávám, že tam existovalo nepěkných tajemství víc, než je nám zatím známo.

Armádní tajné služby byly se svými sovětskými „staršími bratry“ spjaty stejně jako služby civilní, ne-li víc. Ne nadarmo všichni analytici, kteří se zabývají těmi sovětskými, obracejí pozornost na GRU. Jak dlouho toto spojení existovalo po pádu komunismu, co vlastně sledovalo a co z něj vzešlo, to jsou otázky, které znalejší analytici kladou už dávno. Soudím, že by bylo vhodné, abychom si je položili už také.

LN, 31.5.2007

komentátorka Lidových novin



Diskuse


carda
14:41
1.6.2007

arogant
14:19
1.6.2007

slopvan
16:02
1.6.2007

nepolitik
18:26
1.6.2007

usměvavá bestie
11:14
1.6.2007

Malý Aston
12:07
1.6.2007

I-Worm
11:03
1.6.2007

jen mlzi
9:57
1.6.2007

MOON
9:05
1.6.2007

Kylchap
8:48
1.6.2007

PROKOP BUBEN
7:48
1.6.2007

Beránek
9:37
1.6.2007

Netřeba
6:43
1.6.2007

Brmboš
9:08
1.6.2007

Netřeba
12:03
1.6.2007

třetí
5:51
1.6.2007

jirka.s.
11:40
1.6.2007

třetí
13:02
1.6.2007

jirka.s.
20:15
1.6.2007

pravni stat
5:21
1.6.2007

clay
1:23
1.6.2007

Petr Q.
10:42
1.6.2007

Z fond, ZZ fond
10:47
1.6.2007

blablabla
0:07
1.6.2007

mik
0:32
1.6.2007

slovan
8:21
1.6.2007

clay
1:24
1.6.2007

počet příspěvků: 35, poslední 3.6.2007 06:03









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.