19.4.2024 | Svátek má Rostislav


POLITIKA: S čím můžeme počítat

7.5.2015

Komunisté naznačili svůj akční program - cítí příležitost v Rusku

Už jsme tu a s námi se musí počítat, tak nazval svoji výzvu ke komunistické prvomájové manifestaci předseda strany Vojtěch Filip. Na první pohled je to slovo „už“ nemístné. Že tu komunisté jsou, víme a jsou tu od roku 1921. Jejich přítomnost pocítila jako šlápnutí okovanou botou naše země hned v roce 1945. Tím, že připadla z velké části do operačního pásma Stalinovy armády, se jako mávnutím čarodějova proutku stala z marginální extremistické partaje síla aspirující na uchvácení moci. Bez opory ve Stalinovi by se jí to nemohlo povést a zůstala by tím, čím reálně je, totiž politickou strukturou bez reálného vlivu.

Na podzim roku 1967 stačilo Brežněvovo „eto vaše dělo“, opora zeslábla a svěrací kazajka povolila, aby její sevření vzápětí zesílilo, když Brežněv podepřel svoji podporu tankovými divizemi. Když ji o dvacet let později stáhl Gorbačov, moc tehdy ještě československých komunistů se zhroutila a partaj se stala tím, čím si zaslouží být, opět extremistickou politickou strukturou bez konstruktivního vlivu na veřejné dění.

To slovíčko „už“ signalizuje, že strana vnímá změnu situace. Uplynulo dvacet let od Gorbačovova ústupu. Rusko se vrátilo k velmocenské politice a usiluje o to, čemu se říkalo v dobách studené války revanš. Vladimir Putin chce zvrátit to, co pokládá za Gorbačovův tragický omyl. Rusko se očividně vzdalo snah stát se normální, světově kooperující zemí a sází na agresi a rozšiřování své moci nepodložené ekonomickou realitou, založené čistě na vojenské síle. Hledá páté kolony všude, kde je to jen možné.

U nás to má obzvlášť snadné, jeho politice nahrává jak současný, tak minulý prezident a tito dva muži přece jen ovlivňují významný díl veřejného mínění. Komunisty podporuje další podstatný segment, jejich preference dosahují patnácti procent, není to tedy bezvýznamná síla. Mají co nabídnout a věří, že nastal bod obratu. Tím spíš, že mohou připočítat další struktury, které mimoděk anebo pod přímým vlivem, financováním a řízením, podporují ruskou expanzivní politiku. Názorný příklad jsme viděli při politickém klání kolem projektu amerického radaru na našem území, kdy BIS veřejně varovala před přímým ruským vlivem.

Změna rétoriky

Změna nálady se projevila na komunistickém prvomájovém mítinku v Praze. Bude to doba občanského probuzení a komunisté nebudou stát stranou těchto procesů, to je volný citát z projevu komunistického poslance Miloslava Ransdorfa. V této prosté větě je obsažen koncept pro nejbližší dobu. Jiří Dolejš ohlašuje, že se vrátila militarizace a že tu jsou nenávistné ideologie ve všech azimutech. „A my se jim musíme bránit,“ řekl. Program je tedy předvídatelný.

Až dosud byla rétorika založena na tezích o spálené zemi, o cizím kapitálu, o nezaměstnanosti a bídě. Ovšem to jsou teze špatně zapalující v zemi, kde jsou čtyři miliony osobních automobilů na deset milionů obyvatel a kde milion občanů vyjíždí ročně na zahraniční dovolenou. Navíc, na tyto teze se obtížně navazuje pouto s Ruskem. Z hlediska životní úrovně je to pramálo inspirativní země: schopná produkovat jen přírodní bohatství, jinak naprosto jalová. Za pětadvacet let se novému režimu nepodařilo vytvořit solidní střední třídu pod úzkou vrstvu boháčů. Většině obyvatelstva nedokáže kromě vodky nabídnout více benefitů. To není nic, na co by naši komunisté mohli veřejnost lákat.

Ve jménu míru

Mezinárodní napětí roste, hovoří se o obnově studené války a nevylučuje se ani válka horká. V takové atmosféře jsou naši mistři propagandy doma. Obrana míru je tradiční součást jejich propagandistického arzenálu. Mnoho lidí je citlivých na slovíčka a nedovedou počítat: uslyší o militarizaci společnosti a nedojde jim, že naše armáda je poddimenzovaná finančně a ani početně není na plném plánovaném stavu. Nedojde jim, že hlavní problém Západu není v opulentní militarizaci, ale naopak v neschopnosti se bránit. Propaganda a logika, to jsou různoběžky a komunisté v tom propletenci dovedou dobře chodit.

Současnost a budoucnost vždy platí viny minulosti. Václavem Havlem vedená politická garnitura nebyla z mnoha důvodů ochotna a schopna zrušit po převratu komunistickou stranu, a tak se stalo, že zde máme organizovanou strukturu, která splnila to, co si předsevzala. Přežít a počkat si na historickou příležitost. Ta už nemá podstatu ideologickou, protože Putinovo Rusko už nemá s ideologickým obsahem Leninovy nauky nic společného, jde čistě o techniku moci a útlaku, kdy militarismus slouží k upevnění vnitřní kázně v zemi. Jistě že z takové země jde strach a ten se dá delegovat i na spojence.

Je tu ovšem zásadní rozdíl. Před rokem 1948 měli podporu velké části intelektuálních elit ovlivňujících veřejné mínění a měli vojensky řízenou strukturu, zasahující až do jednotlivých ekonomických buněk státu. V každé továrně, v každé dílně měli svoje lidi schopné na jediné slovo vykonávat příkazy. To dnes není, a proto se budou muset spoléhat na takzvané občanské iniciativy a mírová hnutí. I to je očekávatelné a lze to vyčíst z mobilizačních prvomájových proslovů jejich předáků.

LN, 5.5.2015