V demokracii nikdo není nad zákonem. Je-li premiér podezřelý, zpravodajci musí konat

Poslední dobou média přinášejí méně či více zasvěcené informace o skandálu, který se točí kolem civilní rozvědky (Úřadu pro zahraniční styky a informace). Nevím, zda se této pozornosti rozvědce dostává právem, protože selhává exekutivní i parlamentní kontrola, nevím ani, zda meritum tohoto pozdvižení leží v rozvědce, nebo mimo ni. Zaměřím se pouze na jeden mylný aspekt, který v komentářích zaznívá. Nejprve drobná rekapitulace.

V této zpravodajské službě skutečně došlo v posledním půlroce nejméně ke čtyřem personálním změnám na nejvyšších postech (Jan Paďourek, Karel Urban, Zdeněk Blahut, Jiří Šašek). To je jistě nezvyklé, ale ze samotné této skutečnosti nelze vyvozovat nic. Ani postavení ředitele služby Šaška mimo službu není nic mimo logiku – prošetřuje-li se jeho činnost, nemůže být v ten moment nadřízeným kontrolorů. Ředitel služby není nad zákonem a tomu musí být dán průchod.

Jenom se to celé mělo držet mimo pozornost médií – v civilizované společnosti by se tak stalo, protože je možné, že výsledek šetření umožní řediteli se vrátit na jeho post. Medializace této informace však svědčí o nějakém personálním sporu ve službě. Nic nového, naše zpravodajská komunita od „přelití moci“ po listopadu 1989 stále chytá ponětí o tom, jak skloubit morálku s profesionalitou. Není ale ve světě sama, dlužno říci.

Do médií prosáklo několikero podezření. S Blahutovým jménem je spojována korupce v souvislosti s Českou poštou. Nad ostatními se vznáší odér složený z podezření z nehospodárného nakládání s financemi, sledování premiéra a dehonestace premiéra skrze „skupinu Šuman“.

Případ korupce, prokáže-li se, nemůže být předmětem diskuse, též nehospodárné nakládání s financemi (ani v případě, že by si rozvědka takto pouze vytvářela „černé fondy“ pro účely operativy). Dehonestace premiéra a vůbec podezření z politicky úchylného zpravodajství jsou také zcela „mimo mísu“.

Odposlouchávat všechny!

Zpochybním však možná překvapivě možnost, že by samotné sledování premiéra (obecněji: jakéhokoliv člena vlády) mělo zakládat podezření z nelegální činnosti zpravodajské služby. V demokracii totiž není nikdo nad zákonem, a tak jsou kontrolní mechanismy v nejvyšších patrech výkonu státní moci zacykleny tak, aby pokud možno nikdo neměl navrch. Jinými slovy, aby nikdo nebyl nad zákonem či mimo zákon (nemluvím o výjimkách stanovených samotným zákonem).

Proto je legálně konformní i představa, že zpravodajské služby „rozpracovávají“ nejvyšší státní představitele. Dobrou ilustrací takovéto situace je tradovaná odpověď francouzského premiéra na otázku člena vlády, zda provinivšího se člena vlády nechal premiér odposlouchávat: „Nechal jsem vás odposlouchávat všechny.“

Zpravodajská činnost u nás je upravena zákonem, který jednotlivým službám určuje pole působnosti. Nikde v něm však není napsáno, že by se při konání podle tohoto zákona zpravodajci měli zastavit před nějakými dveřmi. Naopak lze dovodit, že kdyby tak učinili, nedostáli by zákonu.

Proto je dobré naučit se s touto představou pracovat. Například konkrétně premiér Babiš je podle nejrůznějších zdrojů podezřelý z mnoha věcí, a není jiné cesty, než aby zpravodajci konali. Buď na něco přijdou, a pak musí předat informaci trestněprávním orgánům, nebo takové podezření vyvrátí, a pak mohou s premiérem spolupracovat na bázi důvěry.

Je-li premiér Babiš podezřelý, že se při své dovolené ve Francii schází s agenty ruskými, americkými, čínskými, německými či izraelskými, pak jsou zpravodajci povinni konat – ale proboha, trochu chytře, abychom z toho neměli všichni jenom ostudu.

Je tu ale jedno velké nebezpečí – že takovýto legální důvod bude službě podstrčen jako pláštík pro politické zpravodajství o konkurenčních politických stranách (nejvíce konkurenční bývají ty programově nejbližší). Tedy že služba informaci, která by za normálních okolností důvodně zakládala podezření, dostane účelově, aby mohla nosit politické informace. Může se přitom tvářit, že pracuje podle zákona a že ony politické informace jsou pouze vedlejším produktem, necíleně získaným.

Bude nyní na parlamentním kontrolním orgánu, aby prokázal důvodnost své existence a rozlišil, co je na těch podezřeních oprávněné. Aby nebyli příště třeba zrovna oni těmi zpravodajsky rozpracovanými.

LN, 6.6.2018