29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Rozjímání kacířské o věcech nadbytečných

6.10.2017

Tak i v Rusku bez Peruna ve starém pořádku, běžela světská mašina jak na kolovrátku. Staří lidé umírali, děti se rodily, hodní lidé pracovali a ochlasti pili… (Karel Havlíček – Borovský: Křest svatého Vladimíra)

Přemýšlel jsem tuhle, koho teď vlastně máme v Německu presidentem, ale nějak jsem se nemohl ničeho domyslet. Ne a nevzpomenu si, kdybych se rozkrájel, a to jsem, jak se říká, osoba politicky interesovaná. Běžím k počítači, vyťukám… a on to pan Frank-Walter Steinmeier, helemese. Byl mi znám jako dlouholetý funkcionář sociálně demokratické strany, ale že z něj udělali presidenta, mi docela uniklo. Rád bych věděl čím to. Dokázal bych vyjmenovat pozpátku všechny české panovníky od Karla I. habsbursko-lotrinského přes Lucemburky až k přemyslovským králům – ta knížata a knížátka před nimi se mi už pletou – ale kdo za osmatřicet let mé přítomnosti v Německu zaujímal stolec presidentský, bych se rozpomněl jen kuse, pokud vůbec nějak. Asi že mi to není tak důležité. Do českých věcí se nechci plést, ale potřebujeme vůbec v Německu nějakého presidenta? Co by se stalo, kdybychom žádného neměli?

No co. Dohromady nic. Beztak až na některé výjimky (USA, Francie) provozuje výkonnou moc ministerský předseda, president je leda tak na ozdobu. Nebo taky pro ostudu, ale o tom se nebudu rozepisovat. Jenže i s tím ministerským předsedou může být svízel. Jak teď v Německu dopadly volby, nesestavil by vládu ani prorok Izajáš, a jestli se přece jen horko těžko povede ulepit vládní koalici, uvidí se, jak dlouho vydrží a zač bude stát. Propadem voličské přízně zkrušení sociální demokraté ohlásili odchod do opozice, strana AfD, opovrhovaná a ze sbírky špatností od populismu až po samotný fašismus nařčená, nepřichází v úvahu, a ze tří zbývajících, zásad a postojů tak rozdílných, ne-li protichůdných… inu, bude to ještě znamenitá podívaná. Kdoví, nemine-li zima, po ní jaro, a vláda pořád žádná.

Ale potřebujeme my poddaní vůbec nějakou vládu? Jsou příklady toho, že žádná nebyla, a taky to šlo. Jestli mě paměť nešálí, užily si země české v roce 2006 několikaměsíčního bezvládí, když volby skončily plichtou a rozštířené partaje se nedokázaly shodnout na rozumném kompromisu. I bylo hned věšteb chmurných, jak teď půjde všechno od deseti k pěti a vzhůru nohama, když není vlády, která by moudře – nebo i nemoudře, ale aspoň nějak – řídila věci veřejné… a ono nic. Vlaky jezdily, pekaři pekli, ouředníci ouřadovali, pivo se pilo, skoro jako v Rusku bez Peruna dle líčení páně Havlíčkova. Lze z toho odvodit poučení: věci veřejné, dostanou-li se jednou do zajetých kolejí, se už pak řídí samy sebou. V dobrém či v méně dobrém, dodejme; ony se mohou dostat do zajetých kolejí i všelijaké lotroviny, jež pak vykořeniti jest obtížno. A sestupme od vlády o stupínek níž: proč musí, kdyby čert na koze jezdil, zasedat v německém parlamentu 702 (!) poslanců, když jsou beztak vázáni partajní disciplinou a hlasují, jak bylo usneseno předsednictvem jejich strany? Nestačil by za každou partaj jeden? Představuji si pět či šest pánů a dam zvedajících popořadě ruce: já hlasuji jménem stodvaasedmdesáti mahdátů, já jménem stotřiačtyřiceti, já dvaapadesáti… Budova parlamentní by se pak dala využít k obecně prospěšným účelům, třeba jako tělocvična nebo tak něco, a poslanectvo by mohlo zasedat u štamtyše nějaké lepší hospody… ale promiňte, zjišťuji, že začínám blbnout. To víte, někdy se člověk neudrží.

Legraci stranou: úřad presidentský nedává v podmínkách parlamentní demokracie mnoho smyslu. Kolik jej dává vláda? Jak už zmíněno, běžný občan se bez ní přinejmenším na půl roku bez obtíží obejde; jak by to bez ní dopadalo v delším časovém rozmezí? Asi ne úplně dobře, řekl bych; nějaký kočí na kozlíku státní káry sedět musí. Ale když už tedy musí nějaká vláda být, pak s okruhem působnosti co možná omezeným na věci soudní, vojenské a zahraniční, ochranu proti kriminalitě… a to by vcelku mohlo stačit. Občan nepotřebuje svůj stát jako chůvu, bdící nad každým jeho upšoukntím, naopak; čím méně se mu plete do života, tím líp. Ani jako dobrotivého Mikuláše, dodejme, rozdílejícího sociální dárky radujícím se dítkám; chytřejší dítka beztak vědí, že co jim Mikuláš-stát nadělí, musí jim předem vytáhnout z kapsy v podobě daní.

Vida, daně. Jak velký díl svého příjmu by měl občan odvádět do erárních truhlic, aby pokryl potřeby státu? Přijde na to, co je míněno těmi potřebami. Císařské Rakousko zatěžovalo poddané berněmi v poměru k dnešním až směšně nízkými; vystačilo si s desíti procenty jejich příjmů, přičemž vedlo nákladné války a pěstovalo si ne zrovna skromný dvůr s mnoha komorníky, hofmistry, lokaji a jinou toho druhu čeládkou. Dnešní státy sahají do občanova měšce pro téměř padesát procent příjmu, a některé i netéměř. Přesto výnos státní byrokracii ne a nestačí, i hledá, co by kde ještě zdanila a které daně, dle jejího náhledu příliš nízké, by o pár procent zvýšila. Vede ještě cesta zpátky, k někdejší desítiprocetní idyle?

No, třeba by i vedla, i když ne právě snadná. Byrokracie by musela být omezena na zcela nezbytnou míru, což se lépe řekne než provede; není byrokrata, aby nepokládal svůj vysezený důlek za zcela nezbytný. „Konám jen v souladu s platnými přepisy,“ ohradí se, kdyby někdo chtěl zapochybovat o jeho nezbytnosti. Nuže, zabývajíce se chvíli těmi platnými předpisy snadno zjistíme, že z převážné části slouží jedinému účelu: sejmout z beder úřednictva poslední stín zodpovědnosti. Ani se nemusíme vracet do dob císaře pána; ještě za první republiky stačil k postavení krásného měšťanského domu jeden nárys, jeden půdorys typického bytu, to vše potvrzeno razítkem a podpisem zodpovědného činitele: stavba se povoluje. Dnes by se statnému velbloudu pod tou strašlivou kupou lejster podlomily nohy. Dále a především: muselo by být upuštěno od představy pečovatelského, o občanovy potřeby i nepotřeby se ve všem všudy starajícího státu, stůj to co stůj. Občanu by mělo být přenecháno, jaký díl péče o svou osobu postoupí veřejným institucím a o jaký se přičiní sám, eventuelně si ji za nějaký peníz obstará v pojišťovně.

Nevyprávějme si báchorky: úřad presidentský zcela, z podstatné části vláda i ostatní státní instituce nemají jiného účelu než být samy sebou. Co vlastně by se stalo, kdyby se otevřel jícen pekelný a tento úřad, toto ministerstvo – o presidentském paláci pomlčivše – by pohltil? Jelikož jsem po patnáct let své exilové existence židli jednoho takového úřadu sám zahříval, odpovím sebekriticky: také dohromady nic. Jen ti, kteří by po oklestění byrokracie zůstali na svých místech, by se museli víc starat, přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí. Není-li kdo k tomu ochoten, nedorostl svému pověření a měl by si hledat místo v podřízeném postavení, s menší mírou zodpovědnosti a ovšem i platu.

Tuším, co mi bude vyčteno. Stát zeštíhlený, úsporný, nestrkající nos do každého občanova počinu, ponechávající mu prostor k rozhodování o vlastních záležitostech a poctivě vydělané peníze k vlastnímu použití… chápu, že to někomu může zavánět pravičáctvím. Chápu také, že nenajdu porozumění u těch, kdo nemohou upustit od představy státu organizovaného odshora dolů: vláda, parlament, úřady krajské, okresní, místní, a až někde úplně vespod chudinka občánek. Sám bych se přimlouval za systém opačný: jedinec, rodina, obec, a teprve co přesahuje takto vymezený rámec, nechť řeší instance vyšší po bedlivém přezkoumání jejich nezbytnosti. Že není příkladu takového uspořádání, říkáte? Ale je: tamhle ve Švýcarech. Ledaže chybí ochoty k následování, ovšem, ovšem. Mnoho pánů důležitých by se potenku mělo, mnoho židliček teplých, vysezených by osiřelo, a co nejhoršího, rozhodoval by v první řadě o svých potřebách občan sám, po něm obecní rada, až nakonec, pokud vůbec, instituce státní. To se nestane, stát se nemůže, přiliš si zvykla hájit svá prinilegia republikánská vrchnost a neupustí od nich na požádání. Ale snad ještě máme demokracii, slovo to odvozené z řeckého demos a kratón = lid a vládnouti. Co kdybychom je vzali za své: neponechávat rozhodování o věcech veřejných partajím, ale chopit se jej v co nejvyšší míře sami. A začít čistit státní stavebnici ode všeho, co je zbytečné nebo aspoň postradatelné: president, po něm… ale to už jsme si pověděli.

No, já vím, že se to nestane. Ale snad o tom můžeme uvažovat, nechávat si hlavou vrtat. Třeba se časem dovrtáme demokracie odpovídající znění oněch dvou řeckých slov.

Hannover, 3. října 2017