Kdo se obával, že úterní pád vlády spustí nekonečný kolotoč marných vyjednávání, mohl být prezidentovým čtvrtečním prohlášením na chvíli uklidněn: prezident nepřipustí „neřešení situace“, tedy setrvávání v dnešním provizorním stavu „například do konce našeho předsednictví Radě EU“.

Ta chvíle však jistě netrvala dlouho. Zůstává totiž záhadou, jak si prezidentova slova vykládat. Dokud se opět nerozdají karty v nových volbách, budeme volky nevolky setrvávat v nějakém „provizorním stavu“. Žádná „plnohodnotná vláda“ zde v tuto chvíli vzniknout nemůže.

Všichni, kdo se v nejméně vhodnou chvíli přičinili o pád vlády, jsou za současné provizorium spoluodpovědní. A to včetně Václava Klause, který dnes nasazuje masku zodpovědného státníka, vyzývá všechny k dohodě, a namísto co nejrychlejší cesty k volbám nabízí sny o plnohodnotné vládě.

Zářijové volby

Mezi sarajevským pádem vlády (listopad 1997) a následnými „předčasnými“ volbami (červen 1998) uběhlo téměř sedm měsíců, během nichž se tehdejší prezident neobtěžoval postupovat podle platné ústavy. Havlovo nesmyslné pletichaření výrazně přispělo k ještě cyničtější oposmlouvě. Volby přitom mohou být vypsány zcela v souladu s ústavou „již“ za pět měsíců po pádu vlády.

Stačí krátce pohlédnout do kalendáře. Po neúspěchu dvou prezidentových Netopolánků (když už nemá prezident tolik zodpovědnosti vůči evropskému předsednictví, aby opět pověřil Topolánka), jejichž vlády by byly jmenovány začátkem dubna, potažmo května a musely do třiceti dnů požádat sněmovnu o důvěru, jmenuje prezident začátkem června předsedu vlády na návrh předsedy PS. Pokud ani tato vláda nezíská důvěru, rozpouští prezident začátkem července Poslaneckou sněmovnu a do šedesáti dnů - tedy v září - se konají volby.

Je to krkolomné? Hloupé? Zdlouhavé? Nedůstojné? Námitky proti takovémuto postupu můžeme adresovat autorům naší ústavy. Je to však postup legální a má tu výhodu, že nám umožňuje znát nejzazší datum voleb. Najde-li se do té doby řešení rychlejší, tím lépe, přesto je však žádoucí vydat se co nejdříve touto ústavní cestou, která zaručuje zářijové volby i v případě, že se politici nebudou schopni dohodnout vůbec na ničem.

Prezidentovy záměry

Neustále vyzývat k co nejrychlejší dohodě všech se všemi lze naproti tomu velmi, velmi dlouho, klidně až do června 2010. Přesto musí být řečeno: za pozdější volby než zářijové ponese odpovědnost Václav Klaus a nikdo jiný. On se podílel na pádu dosavadní vlády, je tudíž povinen mít připraveny následné kroky a nemůže si jen bezradně stěžovat na to, že se ostatní neumějí dohodnout.

Kladení nesplnitelných podmínek vytváří naopak živnou půdu pro nejrůznější podezření, zvláště po zkušenostech, že skutečné Klausovy cíle byly vždy patrné až ve chvíli, kdy jich dosáhl. Je mimořádně znepokojující, že ve chvíli, kdy žádná vláda nemůže získat dostatečnou podporu ve sněmovně, neusiluje prezident o volby, ale o vládu s podporou ve sněmovně.

Neřešitelné problémy

Ani od voleb si však nelze slibovat zázraky. Třináct let po prvních patových volbách v roce 1996 je snad už možné říci nahlas, že zdejší ústava je zdrojem zmatku a nekonečných improvizací, že neposkytuje přehledná pravidla hry, ale vytváří prostor pro nepříliš průhledné manévrování doprovázené rostoucím množstvím spekulací.

Výkonná moc je spojena s příliš velkou odpovědností, než aby mohla být výsledkem velice nejistých a často neprůhledných dohod. Ve hře je příliš mnoho zájmů, než aby bylo možné spoléhat na zodpovědné chování všech zúčastněných, na to, že se „nakonec nějak dohodnou“. V tomto případě nemohou dohody nic vyřešit, tady je třeba rozhodnout ve volbách. Volby jsou nástrojem k řešení problémů, které jiné řešení nemají.

Ptejme se tedy, proč podle naší ústavy vzniká výkonná moc tak podivně, že ani volby nakonec nic neřeší. Předvolební vzrušení bývá pouze vystřídáno vzrušením povolebním. Volby nepřinášejí uklidnění, ale jsou pouze přechodem mezi kampaní a „povolebním vyjednáváním“. Nebylo by opravdu efektivnější přijmout dobrou ústavu, než každou chvíli poslouchat prázdná slova všelijakých komentátorů, politologů a analytiků, neúnavně předkládajících nejrůznější „varianty dalšího vývoje“?

Kdo se totiž obával, že úterní pád vlády spustí nekonečný kolotoč marných vyjednávání, mohl být prezidentovým čtvrtečním prohlášením uklidněn pouze na chvíli.

Autor je učitel