16.8.2018 | Svátek má Jáchym


POLITIKA: Republika segmentovaná

18.7.2018

Druhá republika nezačíná, změna režimu se nekoná. Chybí konsenzus ve společnosti

Předseda lidovců Pavel Bělobrádek glosoval vznik nové vlády s podporou komunistů slovy o konci první České republiky. A nebyl sám – mnozí kolegové z opozice i občané na sociálních sítích se vyjadřovali velmi podobně: polistopadová demokracie končí, nastupuje nějaký nový režim.

Andrej Babiš kontroval v rozhovoru pro MF Dnes, když KSČM označil za státotvornou a demokratickou stranu. Hlubší příkop v hodnocení už asi nemůže být, nicméně výroky obou zmíněných politiků odrážejí především jejich aktuální postavení. Babiš je premiérem s důvěrou díky komunistům, Bělobrádek musí jako šéf opoziční strany, jež se navíc potácí na hraně vstupu do sněmovny, na vládu útočit. A spolupráce s komunisty pochopitelně představuje výhodný spouštěč emocí.

Spolupráce s komunisty

I když jak u koho. Podle nedávného průzkumu agentury Kantar TNS pro Českou televizi vadila podpora KSČM vládě 42 procentům dotázaných, problém s ní ale neměla skoro polovina z nich. Nejvíce vadila voličům ODS a Pirátů, z voličů ANO pouze 26 procentům. Čili pokud Andrej Babiš přesvědčí zhruba čtvrtinu příznivců svého hnutí, že jeho vláda „dobře maká“ i díky skutečnosti, že jí do sedla napomohli komunisté, nemusí to současnou zhruba třicetiprocentní podporu pro ANO nijak ohrozit. Spolupráce s komunisty vadila i 24 procentům voličů SPD, Tomio Okamura však novou vládu, v níž absentuje, soustavně kritizuje. Prý podléhá „diktátu Bruselu a Berlína“. Tedy spíše než druhá republika rovnou protektorát…

Ke změně režimu (kromě armádního puče) může dojít zhruba dvěma způsoby, popřípadě jejich kombinací. Za prvé podstatnou změnou výkonu politiky v rámci stávajících institucí, za druhé změnou samotných institucí (ústavy) a zákonných pravidel. Přičemž druhá varianta zpravidla nastává až poté, co nějakou dobu platí varianta první. Změna české ústavy ale zatím není na obzoru, snad s výjimkou zavedení obecného referenda, což by však nešlo klasifikovat jako proměnu režimu. Zásadní obrat výkonu politiky v nedemokratickém duchu sice nelze vyloučit, nicméně podpora pro vládu od poslanců KSČM ani očekávané obsazení trafik ve státních podnicích komunisty ho ještě neindikují.

A vůbec, zatahování komunistů do výkonné moci nezačalo letos. V létě 2006 se pokoušeli tehdejší pat 100 : 100 prolomit Jiří Paroubek a Miroslav Kalousek projektem menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL s podporou KSČM. Miroslav Kalousek ji tehdy obhajoval docela zajímavě: prý hrozila velká koalice ODS a ČSSD (či snad nějaká variace opoziční smlouvy), která by prosadila změnu volebního systému z poměrného na většinový, což by bylo pro lidovce likvidační. Lidovecká členská základna ovšem důrazně zařadila zpátečku. Leč před dvanácti lety měla (mohla?) parlamentní podporu komunistů pro vládu legitimizovat pouhá obrana poměrného volebního systému.

Jiří Paroubek připravoval stranu i voliče na variantu nějaké formy vládní spolupráce s KSČM od svého usednutí do premiérského křesla v roce 2005. Po volbách 2006, kdy součet mandátů obou stran činil rovnou stovku, to nevyšlo jen o fous. Na vládnutí s komunisty pomýšlel i před volbami 2010, v nich však pohořel. Ani jeho nástupce Bohuslav Sobotka spolupráci s komunisty neodmítal. Určitě ne v únoru 2017, kdy o tzv. bohumínském usnesení prohlásil, že „vězí v historii“ a formálně se prý k němu ani není třeba vracet. Výroků relativizujících usnesení bohumínského sjezdu z roku 1995, jež formálně spolupráci ČSSD a komunistů – jakoukoliv! – zapovídá, jsme od sociálních demokratů slyšeli v uplynulé dekádě nespočet. Čemuž odpovídala i součinnost obou stran na krajské koaliční úrovni.

Poslední šance

Na celostátní rovině se však – nepřímý – podíl komunistů na vládě realizoval až letos, poté, kdy obě levicové strany utrpěly v loňských volbách drtivou porážku. Komunisté s přestárlou členskou i voličskou základnou pochopili, že pokud se za letité plahočení v české politice v opoziční roli mají nějak „odměnit“, naskýtá se jim asi poslední příležitost – ve svazku s miliardářem, kterého pálí problém s trestním stíháním a skoro nikdo jiný si s ním obrazně řečeno nechce hrát. Jejich angažmá pochopitelně obsahuje rizika, zejména z hlediska zahraniční politiky – zvláště za situace, kdy se dosavadní pilíře západního světa, EU i NATO, začínají skoro otřásat v základech. Státní převrat však s velkou pravděpodobností nenastane.

Hodnocení nové vlády vypovídá o politickém rozvrstvení české společnosti, jež se skládá z uzavřených segmentů, které spolu příliš nekomunikují a často si nerozumí. A to je pro demokracii nebezpečné: ztráta základní společenské shody, zahrnující přinejmenším dvě třetiny populace, pokud jde o vnímání domácího politického systému i světového dění. Leč ta se bohužel vypařila už dávno.

Autor je politolog

LN, 16.7.2018 



Diskuse


počet příspěvků: 8, poslední 18.7.2018 08:50









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.