Topolánkovo těsné vítězství vypadá jako vítězství rozumu. Prosadily se úspory na úkor sociální solidarity. Byla to nutná reforma, všichni ví, že bez ní nelze vytvořit rovnováhu veřejných financí. Sociální demokraté, pokud by byli jen trochu zodpovědní, by museli udělat něco podobného, pokud by byli u moci. Jenže u moci nejsou, a tak mohou sbírat body u nezodpovědných voličů, kteří se domnívají, že peníze padají shůry jako mana socialistům do náruče (pokud jsou u moci) a ti jako hodní strýčkové je rozdávají potřebným.

Přesto stále zůstává názor, aby peníze na sociální projekty dávali bohatší. Lidé převážně ještě vychovaní v systému, který lidem falešně předstíral, že se o ně stará a prostředky spravedlivě rozděluje podle potřeb, nemohou pochopit, proč to nelze dělat i nyní. Proč ti nejbohatší, kteří vydělávají miliardy, nemohou dát na solidaritu větší díl. Socialisté předstírají, že je to možné a že mohou z nich větší díl na solidaritu získat. Bohužel to je právě největší socialistická lež. Výsledkem této lži je nekonečné zadlužování státu.

Nebudu zde pracně vysvětlovat současnou situaci globální ekonomiky, kde zisky světových korporací nelze na úrovni státu zachytit a tyto unikají do daňových rájů, aby byly následně použity většinou v zaostalých zemích. Takto od nás a z celé Evropy již odešla většina těžkého průmyslu a celé další komodity. Čím větší daně korporacím nasadíme, tím spíše je vyženeme někam do světa. Někteří nemusí jít ani daleko, stačí na Slovensko, přitom u nás zanechají nezaměstnané, ale zboží dnes snadno beze cla přes hranice dovezou, čili neztratí náš trh. A tak se státy přetahují ve výhodách korporacím, což je viditelné na úporné snaze snížit daně zvláště bohatým.

Další možnost, jak získat peníze na solidaritu, je od střední třídy. Ta je stabilní, neuniká snadno do ciziny a obrat ji o peníze je vzhledem k její nezastupitelné funkci ve společnosti sice nemravné, nicméně jisté. Snaha o to je viditelná, neboť na všech reformách střední třída není zvýhodněna, tak jako bohatí. Prostě proto, že její zisky jsou zachytitelné státem. Jenže je tu přece jen rozdíl. Socialisté se chtěli hojit především na střední třídě. Zodpovědnější pravice to odmítá a alespoň střední třídu zcela neokrádá. Není to z nějaké nostalgie, ale především proto, že střední třída vytváří největší část bohatství státu. Je oním apologetem doby. Je nositelem idejí, je státotvornou skupinou. Kdyby zchudla, zchudne národ.

Neinformovaný by mohl říci, že přece nevadí, když střední třída, dostatečně bohatá, dá část svého bohatství na sociální solidaritu. Jenže to není pravda. Naše střední třída podstupuje denně konkurenční boj s mezinárodními korporacemi, odevšad tísněná a konfrontovaná v tvrdé soutěži se střední třídou okolních národů. Mezinárodní korporace, všemožně zvýhodněné, střední třídu likvidují. Můžeme to vidět na supermarketech, které zlikvidovaly naše drobné obchodníky. Znevýhodněním střední třídy ještě více zvýhodníme zahraniční korporace a přimějeme mnohé drobné podnikatele „zavřít krám“. Správně by měl stát postupovat opačně, podporovat střední třídu a znevýhodnit korporace. Jenomže, jak bylo shora řečeno, k tomu nemá prostředky. Z tohoto pohledu znevýhodnění střední třídy, tak jak to chtěli socialisté, je podpora korporací a zahraniční konkurence vůbec, a tím jakási kontraproduktivní činnost (kálení do vlastního hnízda).

Koho lze zcela bezproblémově obírat, až na mez sociální únosnosti, jsou příjemci sociálních prostředků. Ti nemohou ani odejít do ciziny, ani argumentovat tím, že zbankrotují a stát přijde o daně z jejich činnosti. Jedině oni mohou poskytnout úsporu státních výdajů. Na ně je tedy zcela pragmaticky reforma zaměřena. Nyní zůstává otázka, jak rozdělit zbývající prostředky. Zde bych si dovolil určitou kritiku právě schválené reformy:

Neviditelný dluh

Naše materiálně bohatá společnost nejen žije na dluh, který hrozivě narůstá ve světových bankách. Dluh vytvořený transformací ekonomiky v devadesátých letech a nezodpovědným hospodařením, především socialistických vlád, není tím největším dluhem. Spotřební společnost, jejíž prosperita je založena na plýtvání a nadužívání zdrojů, vytváří také dluh ekologický a dluh ve spotřebě zdrojů. Ekologický dluh vyplývající ze znečištěného prostředí se snaží vyčíslit ekologové a nemusím jej zde rozvádět, pouze bych uvedl, že se zcela neztotožňuji s některými ekologickými katastrofickými scénáři. Taktéž je dosud sporné, jak je to se surovinami, ale jejich nadměrnou spotřebou jistě pro své potomky nevytváříme lepší podmínky.

Nezanedbatelný dluh, který „projídáme“, je ve ztrátě natality. Prostředky, které by měly být vloženy do zajištění většího počtu dětí, tak aby byla zajištěna alespoň prostá reprodukce národa, se opět „projídají“, protože ony potřebné děti se prostě nenarodily. Každý, který si už „odřekl“ další dítě, si jistě dovede spočítat, jak se mu zvýšil životní standard oproti těm, kteří si ho „neodřekli“. Rozdíl není zcela jen v prostředcích, které dítě spotřebuje, ale hlavně v tom, že žena může jít do práce a vydělávat.

Naše současné konzumní bohatství je částečně též odvozeno od toho, že se neřeší dostatečně ekologické problémy, alespoň ty nejnutnější, a že jsou k disposici uspořené prostředky z neexistence potřebného počtu dětí. Obojí je na úkor budoucnosti a jednou se nutně bude muset řešit, za okolností zhoršených proti dnešku, neboť materiálních zdrojů bude méně a budou dražší.

Pokud by se někdo domníval, že propad natality netvoří do budoucnosti problém, dovolím si načrtnout modelové situace, které nastanou. Vycházím z předpokladu stávající natality, tedy 1,2 dítěte na jednu ženu. Z toho odvozeno, bude další generace tvořit jen 60% té předchozí. Přes dvě generace to bude jen 36%. Jeden vnuk bude živit tři prarodiče. Takový stav (který se mimochodem už projevuje dnes a je příčinou napjatých státních rozpočtů) nutně povede ke zhroucení sociálního systému. Další možností je přistěhovalectví. Ale to znamená, že za méně než dvě generace se staneme menšinou ve vlastní zemi. Co bude dál, nevím, ale asi etnické války, neboť tak rychle se velké množství přistěhovalců nepřizpůsobí naší civilizaci a bude uplatňovat svoji kulturu (dnes to vidíme na muslimech v západní Evropě). Tento fenomén považuji za podstatný, je důležitější než viditelný finanční dluh a než dluh ekologický.

Vytvářením onoho neviditelného dluhu vytváříme horší stav než dluhem viditelným. A reforma by měla být zaměřena také tímto směrem a záležitosti řešit.

6. září 2007

člen Předsednictva Konzervativní strany