aneb Tři desítky největších justičních hříchů

Od deseti hlavních bodů přejděme nyní k souhrnné kapitole vězeňských hříchů:

11)     Hříchy vězeňské – téměř každá z 38 českých věznic je dnes přeplněná. Ve vazbě či výkonu trestu je ubytováno 23 000 osob a přeplněnost se průměrně pohybuje ve výši 115%. Existují však věznice, u nichž bývají kapacity překročeny až o 40%. Toto číslo by bylo ještě vyšší, „naštěstí“ je nyní přes 6000 odsouzených na útěku nebo se odmítá k nástupu do věznice dostavit. Jednou z možností, jak na vzniklou situaci reagovat, je výstavba nových věznic. Při pohledu na obrovské množství čekatelů je však zřejmé, že nejsme schopni v dohledné době problém vyřešit. Navíc výstavba moderní věznice je velmi finančně náročná, bez ohledu na vysoký podíl odsouzených na většině stavebních prací.

Druhou možností je finanční spoluúčast soukromých subjektů – tzv. PPP projekty. Ani ty však nejsou v dlouhodobém horizontu levné. Oblast vězeňství je podobně jako jiné oblasti justice postižena neexistencí dobré dlouhodobé koncepce a každý nový ministr spravedlnosti řeší otázku znovu a většinou po svém.

V souvislosti s výkonem vězeňství bývá česká justice pravidelně kritizována veřejným ochráncem práv, Výborem proti mučení i Evropským soudem pro lidská práva za nedodržování lidských práv. Ačkoli si všechny veřejné složky uvědomují současnou tristní situaci, při níž jsou noví odsouzení dodáváni do výkonu trestu za současného zmenšování životního prostoru i zákonem stanovené kubické plochy, finanční nedostatečnost nedovoluje koncepční řešení a uchylujeme se jen ke kosmetickým řešením zakrývajícím podstatu problému.

I v této oblasti je finanční náročnost zvyšována žalobami, které odsouzení z titulu porušování lidských práv ve věznici občas vznášejí, i závazky, které ČR přijala v rámci svého členství v Evropské unii. Důsledkem jsou prohrané spory a náhrady, které stát musí odsouzeným vyplácet.

Vězeňství by si zasloužilo podrobnější rozbor, v této části se omezím jen na zásadní otázky. Mezi takové například patří zastaralost mnoha věznic a minimální elektronizace. Ta způsobuje, že ve srovnání se zahraničím je na střežení stejného počtu odsouzených potřeba zásadně vyššího množství zaměstnanců věznice, a to i v nočních hodinách (v ČR 2 strážníci na jednoho odsouzeného, v Německu jeden strážník na 10 odsouzených). Pro ilustraci také poslouží finanční částka určená na stravování jednoho odsouzeného za jeden den – v roce 2010 ČR činila denní dávka 15 EUR na osobu, v sousedním Německu 150 EUR.

Samostatným problémem je klesající výchovný efekt věznic, který způsobuje, že více než polovina odsouzených se po nějaké době vrací zpět do věznic a nápravných zařízení. Tento efekt souvisí s nedostatkem výchovného působení ve věznicích, který je ovlivněn nedostatečnými personálními počty dozorců a výchovných poradců. Nikoli posledním problémem je pak pracovní zařazení vězňů. V současnosti se zaměstnatelnost odsouzených pohybuje kolem 35%. Pokud statistiky uvádějí, že přibližně polovina odsouzených ve věznici pracuje, jde o poněkud upravený údaj vytržený ze souvislostí. Zajistit a nabízet ve věznici pracovní příležitosti je velmi složité, pracovní příležitosti mimo věznice vyžadují zodpovědného odsouzeného a jisté organizační zajištění. I když se najdou věznice, v nichž tyto resocializační možnosti jsou, ne vždy odsouzení pracovních možností využijí. Zejména pachatelé odsouzení za neplnění vyživovací povinnosti, kteří tvoří přibližně třetinu všech obyvatel českých věznic, odmítají pracovní zařazení, což znamená, že jejich dluh na výživném neklesá, ale naopak narůstá. Odsouzený, kterého k pracovní aktivitě nelze žádným způsobem nutit, tak za dozoru státu pokračuje v páchání trestné činnosti.   

Druhým nástrojem, kterým by bylo možno ovlivnit počet nepodmíněně odsouzených, je snížení trestní represe a přijetí opačného trendu, než jaký je v posledních letech zastáván: snížení počtu trestních sankcí či trestních sazeb a zánik trestnosti některých skutků, popř. nahrazení části krátkých, nepodmíněných trestů tresty alternativními.

Konečně v neposlední řadě by věznicím pomohl větší využití trestu domácího vězení za pomoci nezbytného elektronického monitoringu odsouzených a zejména oprávnění dané ředitelům věznic, kteří by mohli přerušovat nepodmíněné tresty či jejich zbytky měnit na trest domácího vězení.

Článek vyšel ve Sborníku Ústavu státu a práva č. 3/2011 věnovaném Organizaci soudnictví v ČR.