Od vznešeného ke směšnému je jen krok (Napoleon Bonaparte)

Dějinami odjakživa hýbali vedle Marxem objevené zákonitosti historického materialismu - o souladu výrobních sil a vztahů, materielní základny a její ideové nadstavby - hlavně akcentované osoby, mnohdy i psychopati, jedinci s narušenou osobností. Jsou to leckdy osoby, které známe z oficielních portrétů jako ctihodné muže, pomníky serióznosti, konzervatismu a důstojnosti.

Takový dojem však může klamat. Dovede si někdo představit kancléře Bismarcka jako hysterika válejícího se před císařem na koberci jako čtyřleté dítě v záchvatu vzteku? Jiný než oficielní portrét spoluzakladatele Československa generála Milana Rastislava Štefánika, v elegantní generálské uniformě s řadou vyznamenání, snad neexistuje. Škoda, že tragicky zahynul při letecké katastrofě; mohl dát všem svým dvaceti sedmi nemanželským dětem, které zanechal v Paříži, své medaile na hraní. Ty, které zanechal na Tahiti po svém několikaletém pobytu, nikdo nespočítal, jen akty jejich matek, které Štefánik jako mladé dívky vášnivě rád na ostrovech fotografoval. A když už o legendách píšeme nevážně, napišme, že jindy oficielní portrét odpovídá skutečnosti. Podezřívá snad někdo prezidenta Beneše, že jeho život provázely tajné sexuální skandály nebo že si od žen odskočil k mužům?

Naštěstí (aby té politické legrace nebylo málo), ale spíše naneštěstí má česká politika také jednoho politika s výrazně narušenou osobností. Dokonce tak, že kvůli němu asi dojede celá pravicová koalice, která se před dvěma lety objevila jako naděje nejen pro pravicově orientované voliče.

Napoleon Bárta! Muž stylizující se nejen do podoby velkého císaře, ale i do jeho vojevůdcovského poslání. Sice tento dojem od počátku trochu kazil jeho hlas a zřejmá psychická labilita, ale mimořádné vladařské schopnosti jakoby ono napoleonské předurčení potvrzovaly. Vždyť dokázal řídit tři ministerstva najednou a klidně by uřídil i čtvrté.

Jenže to bylo v oněch prvních příslovečných stech dnech, pak se ukázalo, že ona psychická labilita je díky svému emočnímu náboji nejen pozoruhodná, ale mění se až v instabilitu, jakmile se Vítek ocitne ve stresových situacích, které umí s neobyčejnou kreativitou vytvářet. Naštěstí, tentokráte opravdu naštěstí, spolehlivým indikátorem, který ostatním signalizuje vážnost situace (a jeho zrazuje), je jeho hlas. Díky své vysoké poloze jej vždy prozradí - zlomí se, když i Vítkem vytvořené napětí překročí jím doposud kontrolovanou úroveň. Napětí prozrazuje i těkání očí. Vitek tedy rozhodně není chladným pokerovým hráčem, který dokáže držet své trumfy stejně pevně jako deringer schovaný v rukávu. Téměř se vnucuje představa, že je manažerským klubkem nervů, které se spolehlivě zauzlí v každé začínající bitvě. Myslím, že Vítek spolehlivě kandiduje na označení "největší psychopat českých politických dějin".

Co je však jeho psychologickou předností, je mimořádná schopnost předvést se jako nevinná oběť svých zákeřných nepřátel. Vnucuje se mi zde známý aforismus Karla Čapka - o letadlech sestřelovaných zákeřným nepřítelem, když pokojně bombardovala jeho města. Vítek mistrně dokáže vyvolat soucit se svojí osobou, nebo minimálně pochopení – myslí to přece tak dobře, veden jen snahou pomáhat a rozdávat altruismus na všechny strany – jak nám to také objasnil Radek John. Odborníci by nám měli ale vysvětlit, jde-li u něj o promyšlenou sebeprezentaci nebo o dekompenzaci jeho osobnosti. Co je však pro jeho působení v politice horší? Být nezralou osobností, která se stává obětí zlých sil právě proto, že to vše myslí dobře, nebo chladným kalkulátorem, kterému počty nevycházejí?

Zdrobnělina jeho jména Vitek, tak často jeho spolupracovníky používaná, není náhodná. On skutečně podvědomě připomíná dítě, které rozbilo okno a pak pláče při doznání a ukazuje na všechny kolem, kteří mu podávali ten kámen. Vítek je natolik narcistní osobností, že v něm dominuje základní vlastnost narcistů – popírat realitu. A to takovým způsobem, že nakonec sám uvěří jiné, jím vytvářené virtuální realitě. V psychologii se tomu říká kognitivní disonance. ON JE NEVINEN. Pochybuje snad někdo o tom, když slyší jím pronášenou kritiku rozsudku, který si dovolil jej označit za vinného, jeho – dobrodince, který chtěl tolik pomoci svým politickým přátelům?

Napoleon Vítek si rychle osvojil základní zásadu vyznávanou českými politiky – pravidla, která platí pro jiné, neplatí pro ně. Jde o prastarou zásadu vladařů: koho Bůh obdaří zvláštní milostí a schopnostmi, přišel na svět, aby ovládal jiné, kterým se této milosti nedostalo. Snad největší zrady, která si opravdu zasloužila slzy, se Vítek dočkal, když se u soudu dozvěděl, že ho přítel Škarka nahrával. Jeho, který na nahrávání, sledování, fízlování a sběru kompro materiálů založil svoji prosperující živnost! Bůh jej tentokráte opustil. To za zlomení hlasu stálo.

Jinak je Napoleonek Bárta klasickou ukázkou toho, co z člověka udělají peníze a moc. Jako by vypadl z "hrdinů" Mňačkovy knihy Jak chutná moc. V podnikání mu některé z výše uvedených vlastností mohly být i ku prospěchu. I když z toho mála, co víme o tom, jak fungovala jeho firma a jaká byla její vnitřní struktura, lze soudit, že se jednalo o typickou firmu jednoho muže, one man farm, ovšem v politice předváděl one man show. V osobním styku s podřízenými mohl být podnikatel Bárta pevným, rozhodným a důrazným šéfem. Ovšem co funguje v byznysu, nemusí fungovat v politice. Potřeba mít schopnosti vyjednávat a ovládat umění kompromisu se u Víta Bárty nutně musela střetnout s jeho zažitým monokratickým vedením podřízených. A z těch, kteří se z figurek na jeho šachovnici chtěli stát opravdovými poslanci a ministry, se pak zákonitě museli stát zrádci. Přestali si totiž vážit darů svého velkého dobrodince.

Se svojí stylizací do postavy Napoleona se může Vítek rozloučit originálním výrokem svého velkého vzoru: "Nikdo jiný, jen já sám, jsem příčinou svého pádu. Byl jsem svým hlavním nepřítelem, strůjcem svých neštěstí. Chtěl jsem toho příliš mnoho obejmout." (Napoleon Bonaparte na sv. Heleně).

Myslím, že české politice prokáže Vít Bárta největší službu tím, když bude objímat již jen svoji Kateřinu.