24.4.2024 | Svátek má Jiří


POLITIKA: Psychiatrie do politiky

10.4.2009

Politická krize, kterou procházíme, je zlatým dolem pro politology a komentátory předních deníků. Všechna média pociťují potřebu nabízet svým zákazníkům jejich úvahy, ačkoli většinou nemají co objevného říci a někdy přímo matou veřejnost. A reálné dění v této chvíli stejně neovlivňují. Nekonečné přemlacování prázdné slámy je již nudné, neboť nic nového nepřináší. Významným zpestřením informační šedi by bylo zapojení do hry psychiatrů, kteří by nabídli veřejnosti svůj pohled na politické představitele a motivy jejich jednání. Patrně bychom se jejich prostřednictvím dověděli, že se mezi mocenskými elitami vyskytuje určité procento jedinců, již si poctivě zasluhují zařazení do kategorie osob s poruchou osobnosti. Zkušenost ukazuje, že jim to nebrání sáhnout na úřad jakékoli úrovně, při jehož výkonu své postižení přenášejí do řešení problémů celospolečenského významu.

Působením mediálně vystupujících psychiatrů v politologických debatách by ubylo občanů, kteří se tazatelům agentur pro průzkum veřejného mínění zmateně svěřují, že současnému politickému dění nerozumí: kvalifikovaný psychiatr by možná dokázal rozšifrovat skryté pohnutky neodpovědného chování našich vládců lépe než politolog. Přitažlivost televizních pořadů typu Události, komentáře nebo Otázky Václava Moravce by zařazením psychiatrických výkladů nepochopitelného jednání některých politiků určitě vzrostla, a nejen to: zvýšila by se věcná hodnota sdělovaných informací.

Může se zdát, že si nápadem na využití psychiatrů ke zpestření zpravodajství o politické situaci tropím smích z veřejnosti obecně, a z politiků, politologů a novinářů zvlášť. Ve skutečnosti jde o vážnou věc, což vyplývá ze srovnání podobných dějů u nás a jinde. Když byla v lednu r. 1991 zahájena operace „Pouštní bouře“, na které se nevelkým kontingentem podílela také španělská armáda a válečné loďstvo, vůdce opozice José María Aznar bez předchozího kupčení o podmínky s vládnoucí socialistickou stranou oznámil, že po dobu trvání válečného stavu jeho strana nevysloví nedůvěru vládě a pokud možno omezí útoky na ni, a skutečně to pak dodržel. Účast na vojenském zákroku proti Saddámu Husajnovi neměla pro mezinárodní postavení Španělska zdaleka takový význam jako pro nás předsednictví Evropské unie. Rozdíl v chování španělské a naší opozice v období, kdy země vystoupila do popředí zájmu světové veřejnosti, je nepřehlédnutelný. Každý hloupý sedlák ví, že je nevhodné přepřahat spřežení v půli brodu, takže to, co provedla naše opozice, má právo na označení za šílený čin a vysvětlení motivů jednání jeho původců psychiatry by bylo jistě poučné.

Ostatně nadutému zemskému škůdci č. 1 by mělo stačit ke spokojenosti, že se mu podařilo rozkopat Mirkovi Topolánkovi bábovičky na jeho písečku. Po zjištění škod, jež napáchal, by se měl zastydět a pomoci mu uplácat nové. Nebylo přece nic jednoduššího než po vyjednání ceny za obnovenou podporu vládě zhruba v rozsahu nedělní dohody a po dojednání personálních změn umožnit Mirku Topolánkovi, aby si pro rekonstruovanou vládu hledal podporu napříč politickým spektrem. Znamenalo by to ovšem, že by ČSSD musela upustit od ponižování poslanců na úroveň hlasovacích robotů bez vlastních názorů a vůle, tedy nepoužít poslanecký klub ČSSD při hlasování jako sevřený šik bojovníků, ale nechat poslance hlasovat podle svého rozumu a svědomí. Určitě by se mezi nimi našlo dost slušných lidí, kteří si uvědomují odpovědnost za úspěšnost reprezentace České republiky na mezinárodním fóru, a ponecháni svému rozumu a svědomí by rekonstruovanou Topolánkovu vládu podpořili. Rychlá obnova jejího mandátu nejméně do konce českého předsednictví, a raději do předčasných voleb, by zhojila šrámy, které díky hazardérství opozice Česká republika utrpěla na své pověsti.

Nemám důvod zpochybňovat osobní způsobilost Jana Fischera zvládnout dočasné panování nad Českou republikou, nicméně změna tváří vyvolává vždy neklid a nedůvěru a nedovolí zahraničním partnerům zapomenout na nepochopitelný vývoj vnitropolitického dění u nás. Ten bohužel vyvolává reminiscence na tvrzení, že Češi jsou národ, jenž neumí sám sobě vládnout. Motivy Jiřího N. Paroubka a jeho spolupachatelů k vynucení postupu, který ze všech možných nejúčinněji přispěje k vymizení příznivého dojmu, jenž o sobě v očích evropských partnerů postupně vytvářela Topolánkova vláda, se komentátoři a politologové pokoušeli vykládat různě, ale jejich jednoznačné, logické a obecně přijatelné vysvětlení nenašli. Pohled psychiatrů by nepochybně zpestřil jejich výklad a lépe by osvětlil důvody, proč musíme z vůle několika neodpovědných jedinců bezmocně přihlížet patologickému vybočení české politiky z hranic střízlivé rozumnosti.