Několik dnů před předpokládaným nástupem nové vlády si dovolme malé věštecké zamyšlení. Sice se president Zeman snaží oddálit vznik vlády, s jejímž složením z podstaty nemůže být ztotožněn, ale ústavní mantinely jej k jejímu jmenování dříve či později přimějí. A tak proč se nezamyslet, jakou že to vládu nám vlastně koaliční kuchyně uvařila.

Předně sociální demokracie: Hned po volbách, v den jejich vyhlášení, nám předvedla svou jednotu a konzistenci. Zatímco předseda strany se potil v televizním studiu, místopředsedové a šéf poslaneckého klubu rokovali s presidentem. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby to pak hloupě nezatloukali tak dlouho, až je to stálo funkce a kredit. To však neznamená, že ČSSD je vzorem soudržnosti. Naopak. Opozice vůči dnešnímu vedení pod hladinou existuje a čeká na první příležitost, kdy se bude moci projevit. Vlastní hloupostí prohrála svou šanci na podzim, podruhé stejnou chybu patrně neudělá. Tím, že Sobotka pozval do vlády výhradně své věrné Zaorálky a Dienstbiery, se dopustil nediplomatického kroku: vzkázal straně, že je neomezený vládce a že na názor druhých nedbá. A to se mu v delší perspektivě vymstí, nejspíše různými méně viditelnými fauly na partajním i parlamentním hřišti. Rozhodně socialisté nebudou v této vládě tím sebevědomým tahounem. Spíše budou dělat vše pro to, aby udrželi zdání své hegemonie, ale bude to Potěmkinova vesnice, podobně jako tomu bylo u vlády Petra Nečase a roli ODS v ní.

Lidovci to mají snazší. Se svými procenty jsou rádi, že jsou ve Sněmovně a budou asi i ve vládě. To, že se nedostatečně dobře uvnitř domlouvají na veřejných vystoupeních, takže občas místopředseda Jurečka prohlásí něco, co pak leští předseda Bělobrádek, je důsledkem politické nedospělosti těchto de facto začátečníků. Je jisté, že se strana pokusí jít ve stopách Josefa Luxe spíš než Cyrila Svobody či Miroslava Kalouska. Hrát roli onoho jazýčku na vahách, bez něhož se nic nepohne a který tak bude zvyšovat svou cenu, kam až to půjde.

Nejzajímavější, a přitom nejprostší příběh se klene před hnutím ANO. To totiž není politická strana, nýbrž podnikatelský subjekt. Nejen způsobem svého vzniku – odštěpením zájmové divize Agrofertu, ale hlavně svou výstavbou a systémem řízení. Všemu velí jediný člověk, na žádnou stranickou demokracii si tu nehrají. Podobně to chtěl mít Vít Bárta ve Věcech veřejných, ale byl jen způli takový kabrňák, jako je Andrej Babiš. Ten má své ovečky nepochybně dobře posichrované, aby mu nezanášely do cizích hnízd a držely pevně jeho vlajku. Však také Ano již dnes působí ve všech veřejných výstupech opravdu jedním hlasem, a to je hlas zájmů Andreje Babiše. Ano nám předvádí konec demokratické politiky, jak ji známě z evropských dějin a naší nedávné polistopadové minulosti. Politiky, která je sice komplikovaná, často nevábná, zdlouhavá a drahá, ale přece jen demokratická, založená na volbě a diskusi. A hnutím Ano veškeré zdání demokracie končí.

Bude věru zajímavé sledovat, jak se tyto tři subjekty snesou při společném vládnutí. Teze o tom, že poločas rozpadu je na dohled a v příštích předčasných volbách Ano převálcuje vše ostatní, protože bude přinejmenším lákavým populistickým příslibem jednoty a tvrdé ruky, není v žádném případě vyloučena. Spíše se zdá, že není na místě ptát se: zda, nýbrž: kdy.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus