Svého času jsme s jedním mým přítelem, farářem v malé obci, obnovili v další nedaleké obci tradici dávných svatoanenských poutí. Nebyla nouze ani o živnostníky, kteří se svými stánky lemovali přístupovou cestu k poutnímu kostelu. Postupně jsme se poznali se všemi – tedy s těmi, které jsme na této akci vítali. Žádné tzv. módní zboží, ale spíše řemeslné výrobky nebo výrobky neodporující záměrům této bohulibé akce.

Několik let sem jezdila starší ovdovělá paní, která prodávala "zaručeně vynikající medovinu, dle vlastních receptů". Vše měla schválené, certifikované a její medovina šla poměrně slušně na odbyt. Vyprávěla mi, jaké cesty po vlastech českých podniká během roku. Netajila se s tím, že si vydělá sotva na holé živobytí a na zaplacení zdravotního a sociálního pojištění, což je vlastně také pořádná daň, ale to zřejmě naši politici nevědí. Takže její formální daňové přiznání bylo nulové. Ale nezatěžovala systém sociálních podpor, což by sama dle jejích slov považovala tak trochu za ponižující.

Takových živnostníků je u nás hodně. Nechtějí být státu na obtíž, ale nevydělají si víc, než na vlastní živobytí. Jenže naši politici, světa toho naprosto neznalí, se domnívají, že právě zde je ona černá díra, v níž mizí peníze. Není. Naopak. Takové prodejce bychom měli podporovat.

Měli bychom také více podporovat živnostníky, kteří dělají pro sebe a ještě zaměstnávají další dva, tři pracovníky. Ani z jejich příjmů by stát nebyl spasen, jenže opět zde narážíme na totéž – o životě a způsobu práce těchto poctivých živností nemají naše politické špičky ani ponětí. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na onu příhodu, kdy jsem se poprvé setkal s drobným živnostenským podnikáním na vlastní kůži. Dávno již tomu a pochopitelně v cizině.

Ten rok, který chci připomenout, bylo mimořádně teplé léto. Naše generace na ně nezapomene již proto, že jeho jedenadvacátý srpen byl mimořádně horký. Oteplovat v tom nadějném slova smyslu se začalo již na jaře. Zdálo se, že vysvitla naděje na to, že vyměníme, alespoň trochu, socialistickou soutěž za svobodné podnikání. Jistá organizace, která chtěla podnikat v cestovním ruchu, mi tehdy nabídla, jestli bych pro ni nenapsal knížečku o krásách cestování po tehdejší Jugoslávii.

Byla to nádherná nabídka, jelikož zahrnovala i jimi hrazenou červencovou cestu na místo samé. A tak jsme s kolegou, jemuž jsem chtěl svěřit fotografickou část publikace, cestovali tři týdny po jadranském pobřeží. Předposlední den jsme na cestě do Rijeky najeli na rozbitou sklenici ležící uprostřed silnice. Byla to smůla na druhou, protože večer předtím se nám stalo totéž, takže v kufru auta místo rezervy ležela prázdná pneumatika, kterou jsme chtěli nechat spravit právě v Rijece.

Po marném stopování jsme se vydali hledat pomoc. Ani ne půl kilometru od místa defektu jsme narazili na výletní restauraci " U dobroj mamici". Její majitel, po zjištění, že jsme Češi, jinak nedal, než že musíme být jeho hosty. Klíče od vozu jsme museli dát jeho správci. Ten zařídil potřebné a po hodině naše opravené auto přivezl na parkoviště před restaurací. To jsme byli již ve velice družném hovoru s majitelem, postarším to živým mužem, který byl podle jeho slov ve válce členem štábu osvobozenecké armády maršála Tita. Byli jsme na to zvyklí – Tito zde měl nejbližší "spolupracovníky" v každém městečku i v každé vesnici.

Ale tento muž byl opravdu legendou – alespoň podle toho, co nám vyprávěl. Nedal a museli jsme s ním i poobědvat. Uprostřed oběda zaskřípaly před restaurací brzdy nejmodernějšího sportovního vozu, jehož značka byla pro nás naprosto neznámá. V autě seděl mladý muž s krásnou dívkou v plavkách. Náš hostitel vyběhl, cosi mladému muži předal a onen automobilový (pro nás) zázrak zmizel tak rychle, jako přijel. To byl syn, vysvětloval náš hostitel. Studuje stomatologii v Düsseldorfu a teď si udělal prázdniny se slečnou, jedou k moři. A přijel si k tatínkovi pro peníze. Znáte to, že….

Pokyvovali jsme hlavami a styděli se přiznat, že neznáme. Díky horkému konci srpna jsem tu publikaci nikdy nenapsal. Socialismus bez svobodného podnikání byl na dalších dvacet let zachráněn. Ale v osobním fotografickém archivu mám i snímek té restaurace, s kuchařem ve vysoké bílé čepici na vývěsním štítě.

Před několika lety mne osud opět zavál na pár dní do blízkosti Rijeky. To víte, že jsem se pokusil vyhledat onu restauraci. Stála na svém místě a zdálo se mi, že i ona reklamní tabule byla stejná jako tehdy, snad jen původně červená tvář kuchařova se zdála být trochu vybledlá. V moderně zařízeném prostředí jsem to již nepoznal, ale bylo to rozhodně ono. Než jsme se s dvěma dalšími kolegy, jimž jsem více než třicet let starou příhodu předtím vyprávěl, usadili, vítal nás muž středních let, zřejmě majitel. Oslovil nás perfektní angličtinou, a když zjistil, že se mezi sebou bavíme česky, přidal i češtinu.

Ano uhodli jste. Byl to syn onoho majitele. Zubařinu pověsil na hřebík. To víte, vyprávěl, tatínek zemřel a někdo musel řemeslo převzít. Dělají tu i moje dvě děti, podnik jsme rozšířili, máme ještě dvě restaurace na pobřeží. Ano, prosperujeme ale také díky tomu, že jsme dostali dvě dotace. Na tu dívku v plavkách jsem se radši neptal ….

A tak to chodí u rodinného majetku, u rodinných firem. Nevím, jak byste odpověděli na jistou kontrolní otázku. Co je lepší – podpořit tisíc takových podobných firem, nebo jednu montovnu aut v Nošovicích? Ano, to první je rozhodně správně a nejlépší pro ekonomiku této země. A teď mi řekněte, proč se o tom v Praze ještě neví?