ČSSD si na víkendovém sjezdu slavnostně odhlasovala, že po volbách nepůjde do koalice s komunisty. Jaký to má smysl, platí-li nadále tzv. bohumínské usnesení strany z poloviny devadesátých let s totožným obsahem? Pouze jeden: uklidnit voliče vyjadřující obavy z návratu komunistů k veslu, na nichž se úspěšně veze kampaň opoziční ODS kolem „KSČSSD“.

Hlavní vládní strana, jež podle očekávání zvolila premiéra Paroubka do svého čela, však současně o to otevřeněji nakročuje k realizaci scénáře, jenž hlásá Miloš Zeman absolvující na sjezdu svůj oficiální comeback: menšinové vládě ČSSD s tichou podporou komunistů. Generálka probíhá už řadu měsíců v Poslanecké sněmovně, kde sociální demokraté de facto odepsali vlastní koaliční partnery a rozjeli s komunisty společný hlasovací stroj. Slibně se rozvíjející vztah lze po volbách formalizovat hlasováním o důvěře nové vládě. Je tu jen jedna podmínka: stávající levicová stojedenáctka se smí ztenčit maximálně o deset hlasů.

Podle teze, jež se lavinovitě šíří Českem, představuje KSČM největší hrozbu demokracii. Podle mě jde o pouhé klišé: v této straně zůstali po roce 1990 jen takřka neškodní pravověrní marxisté, zato prospěcháři a kariéristé, kteří byli hlavní oporou husákovského socialismu, dávno opustili loď. Dnes se tito lidé nacházejí především v ČSSD: jsou strůjci korupce, klientelismu a nežádoucího prolínání státního aparátu s hospodářským sektorem, za poslední léta nebývale sílících; bezpečnostní složky státu si rádi pletou s represivními a máloco jim leží v žaludku tak, jako svoboda slova.

Největším současným nebezpečím demokracii je ČSSD. Škodlivost KSČM spočívá hlavně v tom, že se sociální demokracii chystá umožnit další čtyři roky neomezeného vládnutí, z něhož by se tato země mohla vzpamatovávat hodně dlouho.

www.danes.cz