Česká společnost na první pohled tváří v tvář migrační krizi jeví trochu rozporuplnou tendenci. Průzkumy veřejného mínění na jedné straně prokazují dlouhodobou výrazně převažující odměřenost vůči migrantům, přesvědčení o spojitosti mezi terorem a migrací apod., ale pokud jde o volební preference, zdá se, že na těchto náladách zatím nikdo „majlant“ nevydělal. ČR se v tomto ohledu jeví jako jedna z nejklidnějších zemí v Evropě. Je tomu tak právě proto, že většina hlavních médií doslova mobilizuje před nenávistí a xenofobií v ČR, nebo navzdory tomu? Je tento stav důsledkem neschopnosti opozice, důkazem důvěry občanů ve schopnosti vlády se se situací vypořádat nebo spíše anonymního siláctví?

Když vláda rovná se opozice

Mít ODS pod 10 %, oba znesvářené Úsvity, z nichž jeden už oficiálně jde do voleb s Blokem proti islámu, mají dohromady kolem 6 %, Svobodné nikde nevidět, Václav Klaus měl jednu středně úspěšnou petici a nikdo další na obzoru, to je pro vládu Bohuslava Sobotky po přibližně půl roce horké fáze migrační krize velmi dobrý výsledek. Vláda měla velké štěstí, že uprchlíci zatím přes ČR spíše sem tam zabloudí na cestě do Německa, takže neuzavření hranic prozatím nenaráží. Policii se díky tomu také víceméně dařilo skupinky běženců pochytat a internovat. „Radikální“ rétoriku navíc sem tam obstará vicepremiér Babiš. Náklady na bezpečnost jsou zatím únosné, přišla zima. A hlavně: ekonomicky se daří.

Ne že by tu nebyla dostatečná opoziční munice: vláda v rozporu s předcházející rétorikou souhlasila s realizací prvního kola kvót, dnes již zřejmě mrtvých, v rámci náhle významného bloku V4 byla a bude nevyzpytatelná. Kandidátem na sběr především hlasů voličů ANO je teoreticky přirozeně ODS. Ta se od počátku snaží vládě šlapat na paty, ale opravdu rozdílnou vizi nenabízí. ODS byla – určitě rétoricky – například pro soud s EU o kvóty, její iniciativa protikvotam.cz ale skončila úplným fiaskem. Pokud jde o recept na řešení migrační krize, ODS pořád jako kolovrátek omílá ochranu schengenské vnější hranice, boj s pašeráky lidí apod., nic co by neřekli Sobotka s Babišem, ten dokonce ještě ostřeji. Proto ODS, i přes o něco méně politicky korektní slovník svého vedení, než je ten vládní, na migrační krizi nevydělává.

Jen ráznost zatím nestačí

Maximum pro to naopak dělá Úsvit - Národní koalice, který se do krajských voleb chystá ve spolupráci s Blokem proti islámu, a hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Jejich poměrně malou podporu v průzkumech lze vysvětlit – vzhledem k nekritičnosti bezprostřední situace u nás – asi hlavně obavami potenciálních voličů. Jednak z místy se vyskytujícího neskrývaného radikalismu, jednak z poměrně monotematického antiimigračního, případně vyhraněně antiislámského zaměření těchto formací. Ze souboje ráznosti s opatrností až slabostí tak prozatím vcelku logicky vítězně vychází k neregulované imigraci a válcování á la Lisabon vlažný appeasement vlády a loajální opozice.

Naopak k dalšímu politickému trendu v zemích V4, případně v některých dalších evropských zemích, dejme tomu národně vůdcovskému, nás přibližuje vývoj prezidenta Miloše Zemana, ještě nedávno nadšeného vlajkonoše EU. Je samozřejmě trochu otázkou, jak by se choval, pokud by byl premiérem. Nicméně tím, že se v průběhu migrační krize poměrně jasně vymezil proti Bruselu a vcelku věrohodně a hlasitě zaujal postoj spojující migranty s teroristy a s civilizačním ohrožením Evropy, nemá se ve společnosti Orbána a Fica, případně Kaczynského, rozhodně zač červenat. Za Zemanem ale, a to je velmi podstatné, nestojí žádná konkrétní silná politická formace.

V3 nebo V4?

Česká vláda svým postupem v průběhu migrační krize vlastně stále nabízí politický prostor, k němuž se však nikdo příliš nehlásí a s úspěchem zřejmě ani hlásit nebude. Zřejmě nejblíže by k takové pozici měla formace, která by stavěla na názorech exprezidenta Václava Klause. Ten se zříká střetu s islámem, na druhé straně je zřetelně napravo od ODS, například tahem za referendum o imigrační politice a naprosto vyhraněným vztahem k EU. Ale žádná taková formace, která by uměním sladit s veřejným míněním nabídku celkového programu a přiměřené národní noty snesla srovnání s Právem a spravedlností, Fideszem nebo Smerem, neexistuje. A přes migrační krizi za humny se ani nezdá, že by po ní vůbec mohla vzniknout poptávka.

Fidesz i Právo a spravedlnost zaujaly svou silnou pozici ve společnosti právě díky svému národovectví a konzervatismu už před léty. Pomineme-li historické předpoklady a tradice, reagovaly jím nejen na tlaky moderní levice a evropské unifikace, nýbrž do značné míry i na rozmach putinovského Ruska, u Maďarů hraje navíc dlouhodobě do pravicových karet existence velké maďarské diaspory v zemích někdejších Uher. Jinými slovy, pro to, jak se například Maďaři a Poláci chovají v současnosti, mají souvislé politické alibi. Ve stejné době, kdy se Poláci a Maďaři vydali více národním směrem, ODS zapudila Václava Klause a europeizovala se, ČSSD a lidovci od roku 1990 jen touží po rozplynutí ve federální EU. TOP 09 jakbysmet.

Hysterie bez obsahu

V ČR tak v současnosti problém masové neregulované imigrace a vlivu „mocnosti EU“ na mezinárodní situaci, jenž se tak akutně promítá do bezpečnostní situace v jednotlivých evropských zemích, obíhá v kontextu V4 poměrně atypicky: kolem jen dvou nesmiřitelných politických pólů rozdělených jakýmsi rozlehlým politickým územím nikoho. Jedním je velmi umírněný, dominující vládně-opoziční blok ANO, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09 a s drobným odstupem ODS (případně Svobodní). Druhým politicky o dost slabší, „divoká“, částečně mimoparlamentní opozice, hovořící i přes své vnitřní neshody jazykem Bloku proti islámu nebo podobným.

To vše nabízí snad jediný možný závěr: průzkumy veřejného mínění (včetně odrazu nálad ve společnosti, který nabízí Facebook) u nás v souvislosti s migrační krizí ústí skoro až v obrázek dělící občany a vládu a loajální opozici. Věří v to i všechna velká média, která proto zarputile, ale vlastně trochu absurdně vystupují proti nenávisti a xenofobii. Společenská atmosféra je díky tomu a v důsledku antiislámských aktivit tak vyhrocená jako nikdy od roku 1989. Nyní, ke konci roku 2015, však můžeme konstatovat, že pokud se průzkumy volebních preferencí nemýlí, je až nečekaně velký rozdíl mezi tím, co si my Češi troufáme vyjádřit anonymně, případně na sociálních sítích, a tím, do jaké míry jsme ochotni podle toho jednat.