18.4.2024 | Svátek má Valérie


POLITIKA: Proč Klausův návrat nepřipadá v úvahu

19.8.2013

Opatrně formulované úvahy o Klausově případné spolupráci s ODS silně připomínají pověstné chození kolem horké kaše. Spolupráci se svými bližními se přitom nemůže bránit žádný člověk dobré vůle, a osud může přichystat chvíle, kdy o potřebě a nutnosti takové spolupráce nebude sebemenších pochyb. Pouze je poněkud zbytečné hledat pro ni nějakou "formu", pokud není jasné, čeho se má týkat. Až bude zjevný obsah spolupráce, nalezení vhodné formy nebude žádný problém.

Vedle spolupráce se ovšem mluví také o Klausově návratu do ODS. A ten je třeba jednoznačně odmítnout. Pokusím se objasnit proč. Nehodlám zde hodnotit ani Klausovu osobnost, ani žádný z jeho četných politických kroků. Proti jakémukoli návratu prezidenta Klause do stranické politiky vůbec a do ODS zvlášť mám dvě námitky obecnějšího rázu:

1) Okřídlená poučka říká stručně a elegantně, že nic nelze dělat bez lidí, ale nic trvalého nelze dělat bez institucí. A institucionalizace znamená dosažení nezávislosti na konkrétních osobách. Pokud by dnes ODS chtěla povolat na některé z rozhodujících míst muže, který stál v jejím čele již v roce 1991, prezentovala by se nikoli jako čitelná instituce se zavedenými pravidly, ale jako množina bezradných politických adolescentů, neschopných obstát v složitém světě bez vedení velkého otce. Výhodou demokracie oproti jiným typům vlády je však právě její schopnost včas a průběžně měnit lidi ve významných funkcích. A politicky vyspělá země se pozná mimo jiné právě podle toho, jak se v ní podařilo institucionalizovat moc, tedy – opakuji – zbavit tuto moc závislosti na konkrétních osobách.

2) Druhý důvod je snad ještě závažnější. Václav Klaus vykonával deset let úřad českého prezidenta. Posláním českého prezidenta je bdít nad dodržováním ústavních postupů a sloužit státu jako celku, nikoli zvýhodňovat – či naopak znevýhodňovat – určité politické strany. Každý prezident (nynější i kterýkoli budoucí) musí proto vědět, že jeho úřad je nanejvýš úctyhodné završení politické kariéry, a nemůže ani na okamžik pomyslet na svůj návrat na stranické kolbiště. Bylo by nebezpečným precedentem pokoušet se o takový návrat hned u druhého prezidenta České republiky. Pokud by totiž prezident nevnímal svůj úřad jako završení kariéry, ale jen jako jednu z jejích etap, byl by ve velkém pokušení používat svých pravomocí nikoli s ohledem na zájem státu, ale s ohledem na vyhlídky svého dalšího působení, zvýhodňovat své příští spojence, oslabovat potenciální konkurenty nebo dokonce poškozovat ty, jichž se pak bude moci ujmout jako obětavý zachránce. Možný návrat prezidenta republiky – ať už by jím byl v budoucnu kdokoli – do každodenní stranické politiky by zbavoval úřad hlavy státu jeho nadstranickosti a vedl by k další destabilizaci zdejšího politického systému.

Nedovolil bych si zde publikovat výše řečené, pokud by se jednalo o některý z interních problémů Občanské demokratické strany. Toto však není žádný vnitrostranický problém. Je to obecný problém stability našich politických institucí. A z obou uvedených důvodů nepřichází prezidentův návrat v úvahu nejen "v dnešní době", jak nedávno konstatoval sám Václav Klaus, ale ani v jakékoli jiné.

V mírně zkrácené podobě vyšlo v HN 16. 8. 2013

Autor je člen ODS