Má kusá předpověď volebního výsledku a povahy povolebního vývoje v článku Z mé křišťálové koule byla dosti přesná. Přece jen jsem ale netušil, že prvky trapnosti, fraškovitosti, švejkovství, kafkovské absurdnosti příznačné pro politické dění u nás se během voleb a po nich projeví tak silně, jak nyní vidíme. I když se objevila varovná znamení toho, co přijde, v předvečer voleb jsme usínali ve víceméně normální zemi, ale po nich jsme definitivně procitli ve Švejkolandu.

Ve volebním výsledku se naplno odrazila opotřebovanost tradičních politických stran, které se znechutily veřejnosti vyprázdněností ideovou i personální, spojenou s bažením jejich představitelů po prebendách, zkorumpovaností a necitelností k chudnutí stále širších vrstev obyvatelstva. Vehnaly voliče do zoufalství z bezradnosti, jež se promítlo do nedbání historické zkušenosti s nestabilitou Věcí veřejných a do následné velké podpory Vizigotů, jimž nadělili 61 mandátů. Nikdo ovšem netuší, co lze od tohoto silného bloku politicky nezkušených nájezdníků očekávat.

Povolební dění pak je velkou smutnou legrací, svědčící o tom, že kus Švejka v sobě mají jak politici, tak jejich znova a znova klamaní voliči, svou naivitou bezbranní proti politickým šejdířům. A vznikají situace, které by nevymyslel ani Franz Kafka, kdyby se stal politologem.

Trapná je nezpůsobilost představitelů tradičních politických stran pochopit, že jim nezbývá než se vyrovnat s následky vypuštění z láhve džina přímé volby prezidenta republiky. Miloš Zeman šel do boje o prezidentské křeslo s politickým programem a sliby danými voličům. Chová se tedy podobně jako politická strana: snaží se plnit, co si předsevzal a slíbil. Jde za svým cestou-necestou: kde to nejde přímo, pružně vyhledá okliku nebo zkratku. Používá postupů, které jsou neobvyklé, leckdy na hraně ústavnosti, nikoli však zjevně protiústavní či nezákonné. Roli prezidenta-"tribuna lidu" hraje bezvadně: jezdí křížem krážem po zemi a hovoří s lidmi všech vrstev. Svým plebejstvím je průměrnému voliči blízký do té míry, že je i ochoten odpustit mu nepřehlédnutelnou intelektuální převahu. Povaha jeho role je odlišná od úlohy prezidenta, zvoleného zákonodárci, na jejíž kultivované plnění elitářským intelektuálem Václavem Klausem dnes mnozí vzpomínají s nostalgií. Pidižvíci kolem Miloše Zemana se mohou uštěkat poukazováním na porušování ústavních zvyklostí, a na jeho různé plebejské "úlety", ale ač je jich celá smečka, nedokáží jej zastavit a prezident je stále o skok před nimi. Poslanecká sněmovna se rozpuštěním dobrovolně vzdala úlohy silné protiváhy proti prezidentově rozpínavosti. K dovršení tragédie pak stačil odchod Karolíny Peake ze sněmovny. Politici se vydali prezidentovi na milost a nemilost bez boje, a teď jim nezbývá nic než marný pláč nad rozlitým mlékem.

Bulvár varuje před ohrožením demokracie, straší přechodem od parlamentní demokracie k prezidentskému systému, dokonce mluví o nebezpečí nastolení režimu osobní moci. Nezaznamenal zatím ale žádné konkrétní omezení občanských svobod ani prosazování opatření ke škodě státu či odporujících tužbám občanů, ani nevysvětlil, v čem by spočívala škodlivost případného zavedení prezidentského nebo poloprezidentského systému.

Voličská podpora přímo voleného prezidenta je materie s velkou "hmotností": je to velká síla, která hledá uplatnění ve vlivu na politický vývoj země. Východisko je v nalezení rovnováhy a dialogu mezi přímo voleným prezidentem a zákonodárnými sbory, jež pak vyústí ve společný přístup k tvorbě, výkonu a kontrole politiky. Je dostupné pouze v případě, že se parlamentní strany sjednotí v postojích k prezidentovým iniciativám.

K odkazu Josefa Švejka se hrdě hlásí sociální demokracie, vítěz-nevítěz voleb. Již její volební slib, že prosadí fungující stát, byl svou povahou špatným vtipem: během let, kdy byla vládní stranou či hlavou opozice, mohla tohoto cíle dosáhnout, a pokud to nedokázala, není záruka, že se jí to najednou podaří teď, když sama strana se během pobytu v opozici viditelně neobrodila. Okolnost, že právě na tento pochybný slib přece jen nalákala více než jeden milión voličů a získala padesát mandátů v dvousetčlenné sněmovně, je svědectvím o naivitě voličů i o jejich nepoučitelnosti: mohli přece vědět, jak skončil slib na uskutečnění "akce čisté ruce".

Tento způsob volebního vítězství vehnal ČSSD do nepříjemného řešení kvadratury kruhu: má se s nedostatečným počtem mandátů vypořádat s odpovědností za sestavení vlády. Jde na to podobně jako Švejk na putování z Tábora přes Putim do Českých Budějovic: místo aby se vrhla do vyjednávání o sestavení vlády a její podpoře, vede vnitřní bratrovražednou válku. Samozřejmě, strana, která utrpěla takovou nevýhru, jaká postihla sociální demokracii, má právo žádat hlavy svých předáků, ale měla by si na to najít vhodnou chvíli, neměla by hodit celou odpovědnost pouze na svého předsedu a hlavně by neměla svými vnitřními problémy obtěžovat celou politickou scénu. Bylo by samozřejmě spravedlivé, aby členové vyhnali z čela strany Bohuslava Sobotku, ovšem v doprovodu celé té hašteřivé chátry, která se jej pokusila svrhnout.

Současným chováním se ČSSD vystavuje nebezpečí, že promrhá i to málo, co získala v nevydařených volbách : není přece vyloučeno opakování situace z voleb v r. 2010, kdy ČSSD sice zvítězila, ale vládu sestavila ODS. Dnes by se mohlo stát vedoucí silou koalice hnutí ANO2011, které by ve spojenectví s Úsvitem, KDU-ČSL a s podporou KSČM mělo pohodlnou sněmovní většinu 108 hlasů. Tato koalice by měla nespornou přednost v tom, že by nebyla zatížena korupčními "hříchy minulosti", jichž ČSSD zdaleka není prostá. Její slabinou by byla politická nezkušenost obou "vizigótských" uskupení.

Kromě toho kritickým místem představy o koalici vedené ANO2011 je otázka, jak se Andrej Babiš vyrovná s vábničkou účasti na vládní moci, když dosud tvrdil, že se svým hnutím nehodlá vstoupit do vlády. Naopak nevidím překážku v jeho politické nezkušenosti. Domnívám se, že jeho podnikatelská průprava by mu měla umožnit výkon úřadu předsedy vlády zvládnout, byť s nějakými počátečními přešlapy.

Achillovou patou obou možných vládních sestav je jejich poměr ke KSČM. ČSSD se k ní chová jako k zapírané milence: na veřejnosti se s ní příliš neukazuje, ale v skrytu s ní obcuje s chutí a často. Ostatní strany se k ní otáčejí zády a nechtějí se dostat do závislosti na její podpoře. Je komické, že všechny předstírají zájem na potírání korupce, ale většina z nich se s KSČM v čistotě rukou nemůže měřit.

Ve vztahu všech stran ke KSČM je kus švejkovského pokrytectví. Vadí jim členové KSČM, kteří se otevřeně hlásí k nepopulárním politickým názorům, ač jim z toho nekyne žádný prospěch, a část z nich dokonce nemá nic společného s bývalou zlopověstnou KSČ. Naproti tomu nevadí kariéristé, kteří po Listopadu 1989 zahodili rudé "pracovní knížky" a stali se z nich přes noc přesvědčení demokraté, ne-li přímo komunistobijci. Mnozí zastávají velmi důležitá místa ve veřejné správě. Problémem jsou v justici a zvláště ve státním zastupitelství, v nichž bývalí strážci socialistické (ne)zákonnosti a vykonavatelé "třídní" (ne)spravedlnosti mají stále silné zastoupení a velkou moc.

Vyloučení KSČM z podílu na moci výkonné, popř. na parlamentních a jim na roveň postavených funkcích nemá oporu v Ústavě ČR. Voliči KSČM tak nemají zajištěn stejný podíl na tvorbě, výkonu a kontrole politiky jako ostatní občané, jsou druhořadými občany. Samozřejmě, po dobu čtyřiceti let byla nekomunistická většina národa v postavení druhořadých občanů, jejichž občanská práva byla okleštěna v podstatně širším rozsahu než dnes práva členů KSČM. Měli bychom ale přemýšlet o tom, zda jsme se v Listopadu 1989 zbavovali tíhy podřadného postavení nekomunistů proto, abychom pro změnu udělali nerovnocenné občany z komunistické menšiny národa.

Vzhledem k personální vyprázdněnosti demokratických stran by konec vylučování KSČM z nepřímé nebo i přímé účasti na moci výkonné byl přínosem, neboť mohou nabídnout pár šikovných lidí, dosud využitých jen částečně. V obklíčení ostatními stranami nemohou ohrozit naši demokracii.

V napjatém povolebním ovzduší proběhly oslavy 95. výročí založení Československa. K paradoxům naší doby a k projevům švejkovství patří skutečnost, že výročí slavíme, ač jsme oslavovaný stát zničili bez ohledu na to, že za jeho vznik a obnovu zaplatily na frontách 1. i 2. světové války desetitisíce Čechoslováků svými životy.

Oslavy proběhly vcelku důstojně, byť je několika drobnými incidenty poznamenala malost a malichernost jejich účastníků, jejichž projevů se nevystříhal ani pan prezident. Předání vyznamenání 29 odměněným bylo pro Miloše Zemana příležitostí k zdařilému předvedení řečnické dovednosti i hloubky myšlenek. Komicky ovšem zapůsobilo udělení vyznamenání Františku Čubovi, otci "slušovického zázraku". Dostal je patrně za zásluhy o rozvoj socialistického zemědělství, což je zjevný anachronismus ( nepochybuji o jeho osobnostních kvalitách, ale nevím o ničem významném, co by vykonal po Listopadu 1989).

Bulvár přijal skvělou prezidentovu řeč nevlídně. Někde jsem četl výtku, že nepromluvil k národu. Není tomu tak. Například do správné časové souvislosti zasadil upozornění národa na svébytné osobnostní vlastnosti Tomáše Masaryka, až do získání postavení uznávaného vůdce zahraničního odboje obecně nenáviděného a nepochopeného: je to upozornění na skutečnost, že náš národ zřejmě postrádá schopnost včas rozpoznat znaky velikosti osobnosti svébytného myšlení. Nejinak se chová k oběma žijícím prezidentům, ač každý z nich vtiskl své představy do současné podoby státu účinněji, než kdokoli z kritiků. Je paradoxní, že navzdory jejich popularitě jejich podpora neprospěla politickým stranám, ke kterým mají osobní vztah: podpora Strany práv občanů (Zemanovci) Milošem Zemanem měla na ni účinek polibku smrti a vystupování Václava |Klause ve prospěch volebního bloku Jany Bobošíkové "Hlavu vzhůru !" bylo pro něj přímo hadím uštknutím.

Spíše "folklórní" povahu mají dvě drobné ukázky naivity voličů. Více než pět tisíc z nich projevilo kroužkováním víru v užitečnost nejdéle sloužícího poslance Marka Bendy a vyneslo jej tak z nevolitelného místa na kandidátce zpět do poslaneckého křesla. Neprospěli mu tím: čím bude starší, až bude pohádce o politické nepostradatelnosti konec, tím hůře se bude učit životu obyčejného občana. Stejně početná skupina důvěřivců vynesla do Poslanecké sněmovny Marii Benešovou, ministryni spravedlnosti v demisi. Vůbec jim nevadilo, že se dostala na kandidátku za cenu obejití stanov ČSSD: protože nebyla dost dlouho členkou strany na to, aby měla nárok za ni kandidovat, musela z ní vystoupit a kandidovat jako uchazečka bez stranické příslušnosti (viz). Tento úskok je svědectvím o míře citlivosti strany i paní poslankyně na dodržování právních norem. Ale tato poslankyně bude aspoň svou odborností a zkušeností protiváhou k neználkovství mnoha nových i "starých" poslanců.

Vše výše uvedené nasvědčuje tomu, že žádná překvapení do budoucna ze strany Švejkových dědiců v české politice nejsou vyloučena. Nejpravděpodobnějším rysem politického vývoje v nejbližších měsících zůstane zachování silného vlivu prezidenta, jemuž rozdrobená Poslanecká sněmovna nebude rovnocenným soupeřem, a žádná její jednotlivá složka mu nebude rovnocenným partnerem pro dialog. Podaří-li se vůbec ustavit menšinovou vládu ČSSD, bude mít tak slabou a nestabilní podporu, že dlouho nepřežije a ke slovu opět přijde prezidentem jmenovaná překlenovací vláda, která nás přivede k dalším předčasným volbám.

Mezitím se ale stanou čitelnějšími obě uskupení "Vizigotů", pokud se ovšem nerozpadnou, a to zčásti zásluhou vlivových agentů, kteří v nich pravděpodobně čekají na svou příležitost. Odolají-li, v dalším vývoji ovládnou politickou scénu a zcela vytlačí tradiční strany, které budou nadále skomírat. A od tohoto bodu budeme mít opět nárok na mírný optimismus v očekávání budoucího politického vývoje, zvláště v případě, že dojde k dalšímu rozšíření prvků přímé demokracie, které oslabí monopol politických stran na rozhodování o poměrech v republice.