28.8.2016 | Svátek má Augustýn






POLITIKA: Příčiny ústavních zmatků

8.9.2009

Vzrušená debata, kterou rozpoutal možný odklad říjnových voleb, vede labyrintem argumentů k podivně bezvýchodnému zjištění: Ústavní soud musí respektovat ústavní zákony, jejichž ústavnost může být prozkoumána Ústavním soudem. Situace je vážná, při dostatečném nadhledu však ani zdaleka ne beznadějná.

Odklad voleb a „ústavní krize“

Na otázku „Kdy se budou konat volby?“ byla před rokem 1989 nejpravděpodobnější odpověď: nikdy. Dříve narozené generace na ně čekaly přes čtyřicet let. V tomto kontextu neznamená ani několikaměsíční odklad voleb vůbec nic; vzniklé škody jsou zanedbatelné v porovnání s cenou, jakou bychom museli jednou zaplatit, pokud by se zpochybňování Ústavního soudu stalo zavedenou praxí.

Mimochodem: razantní krok směrem ke skutečné ústavní krizi provedl před třemi lety Václav Klaus, když inicioval dohodu o „podmíněném předsednictví PS“. Miloslav Vlček byl pak zvolen do čela sněmovny, až když slíbil, že po případném pádu druhé vlády nebude jednat podle ústavy, nenavrhne prezidentovi třetího premiéra a ze svého postu odstoupí. Kdyby druhá Topolánkova vláda nezískala důvěru, kruh by se uzavřel: sněmovna by byla bez předsedy, na žádném by se nedokázala shodnout a třetího premiéra by tak neměl kdo navrhnout. Zkrátka: ukázková ústavní krize.

Vedle toho je případný odklad voleb (nejdále do června 2010) jen politováníhodná mrzutost. Příčin této mrzutosti je mnoho, mají svou historii a vzájemně se proplétají v nepřehledném chumlu. Je však užitečnější pokusit se pojmenovat alespoň některé z nich, nežli se účastnit bludné debaty o ústavnosti ústavních zákonů.

Vratkost výkonné moci

Za příčinu nynějších zmatků považuji na prvním místě až přílišnou křehkost našich vlád; vlády velice obtížně vznikají, leč o to snáze mohou zaniknout. Představitel výkonné moci by si měl být vědom, s jak mimořádnou odpovědností je jeho úřad spojený, jenže jakou odpovědnost může pociťovat člověk, který si nejen nemůže sám vybrat své spolupracovníky, ale navíc permanentně bojuje za záchranu své pozice a přitom netuší, zda za měsíc nebude na jeho místě někdo jiný?

Francouzská Třetí republika vystřídala v letech 1870-1940 neuvěřitelných devadesát vlád a čtenáři de Gaullových pamětí si jistě vzpomenou na jeho znamenitý popis donekonečna opakovaného scénáře: „Sotvaže ministerský předseda nastoupil do funkce, musel se potýkat s nesčetnými výhradami a licitacemi, a veškerá jeho činnost se tak zaměřovala na jejich odvrácení, aniž by je mohl zvládnout. Jeho ministři byli současně jeho rivaly. Všichni ostatně, a on v prvé řadě, věděli, že je tam pouze na krátkou dobu.“

Netřeba dokládat, že za takových okolností nelze provádět žádné dlouhodobé záměry a velkorysé reformy, byť by je země potřebovala sebevíc. A nemylme se: naše ústava je stále jen modifikací ústavy francouzské Třetí republiky, které se samotná Francie už dávno zbavila.

Obcházení ústavy

Naše ústava generuje vládní krize a nabízí jen velmi krkolomné nástroje k jejich řešení. Téměř nikdo už dnes nepochybuje o tom, že ústava je špatně napsaná – snad kromě jejích autorů. Proč tedy nebyla v průběhu sedmnácti let změněna?

Protože – a to je druhá příčina dnešních zmatků – se doposud vždycky nějak obešla. V březnu 1998 jednorázovým zkrácením volebního období, v letech 1998-2002 kryptokoaliční (opo)smlouvou, která stabilizovala výkonnou moc velmi povážlivým a opakovaně nepoužitelným způsobem. Pak už jsme zažili jen krátkodeché improvizace: Stanislav Gross se opíral o přeběhlého opilce, Jiří Paroubek si pomáhal kryptokoaliční spoluprací s komunisty, Mirek Topolánek zákulisní dohodou s nekoaličními poslanci.

S koncepčním řešením ovšem nepřišli ani zdejší velikáni. Klaus se Zemanem se pokusili o změny, které nebyly zcela v souladu s ústavou, samotnou ústavu se však změnit neodvážili. Havel pak tuto jejich snahu lehce překazil, aniž by ovšem potřebné změny inicioval sám.

Jednorázové zkrácení volebního období z března 1998 bylo nicméně ze všech hříchů tím největším, neboť stálo na počátku všech ostatních. Tvrdí-li dnešní obhájci „ústavnosti“ a „respektu k pravidlům“, že postup z roku 1998 byl zcela výjimečný, měli by vysvětlit, v čem ona výjimečnost vlastně spočívala. Snad jedině v tom, že šlo o vůbec první vládní krizi v historii České republiky, a bylo tedy dvojnásob nutné postupovat podle pravidel.

Je známo, že absurdnost pravidel se nejlépe projeví, když se co nejpřísněji dodržují, a úmorná „cesta tří pokusů“ by otevřela cestu ke změně ústavy lépe než co jiného; Václav Havel se však tehdy chtěl co nejdříve zbavit Václava Klause a zároveň toužil po „své“ prezidentské vládě, a na ničem jiném mu v tu chvíli nezáleželo.

Nesmyslný spěch

Třetí příčinou současných zmatků je nesmyslný spěch diktovaný podivnou představou, že nestabilní situace je řešitelná pouze novými volbami.

Zkušenost nás přitom opakovaně poučila, že volby žádnou stabilizaci nezaručují. V našem politickém systému jsou volby jen krátkým zastavením, po němž přechází neklidná kampaň do stejně neklidného povolebního vyjednávání, následovaného neklidným živořením vratké vlády a očekáváním jejího pádu. Již za pár měsíců by se nám tak mohlo po Fischerově vládě začít stýskat.

Řešení nemusí v této situaci přinést ani lichý počet poslanců - z každého se nakonec může vyklubat nevyzpytatelný solitér -, ba ani samotný většinový volební systém, byť je samozřejmě mnohem poctivější než systém poměrný: vždycky je lepší volit konkrétního kandidáta než celý seznam jmen, jejichž důvěryhodnost se případ od případu velmi liší.

Stabilnější, a tudíž odpovědnější výkonnou moc by nám mohla zajistit ústava, která by umožňovala odvolat vládu pouze s použitím tzv. „konstruktivního veta nedůvěry“. V takovém případě může sněmovna vyjádřit vládě nedůvěru pouze hlasováním o novém kandidátovi na premiéra; stará vláda končí, jen když se pro nového premiéra vysloví většina poslanců.

V tuto chvíli tedy není kam spěchat. A snad by bylo i lepší volit na jaře 2010 podle rozvážně přepracované ústavy, nežli letos na podzim podle té současné či dokonce narychlo změněné.

Nezapomínejme, že to byl právě spěch, s jakým se na podzim 1992 narychlo schvalovalo nikoli provizorní, ale hned definitivní znění ústavy, který zapříčinil všechny následné těžkosti.

Autor je člen ODS Praha 2



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


kocour
22:28
8.9.2009

jeff
21:50
8.9.2009

Šerlok Homeless
21:02
8.9.2009

I-Worm
21:40
8.9.2009

Šerlok Homeless
22:24
8.9.2009

josef krouman
19:59
8.9.2009

Dolly
17:42
8.9.2009

kirast
20:42
8.9.2009

Klička
22:18
8.9.2009

Klička
16:36
8.9.2009

Sumo
16:06
8.9.2009

test
15:58
8.9.2009

BM
14:11
8.9.2009

ARPÁD
21:49
8.9.2009

Jiří Hrbek
13:02
8.9.2009

Kvákadlo
12:58
8.9.2009

Ludva
10:00
8.9.2009

I-Worm
8:15
8.9.2009

toogood
11:29
8.9.2009

I-Worm
21:37
8.9.2009

Dolly
17:44
8.9.2009

šakal
11:15
8.9.2009

toogood
11:32
8.9.2009

Jiří Hrbek
12:59
8.9.2009

šakal
13:18
8.9.2009

Veselý
7:20
8.9.2009

Petr Kohout
7:31
8.9.2009

Veselý
7:43
8.9.2009

vera
8:00
8.9.2009

oto
8:43
8.9.2009

vinar
7:17
8.9.2009

Kajda
4:36
8.9.2009

Ferdes
5:07
8.9.2009

Yman
3:15
8.9.2009

Ferdes
2:49
8.9.2009

mojo
2:09
8.9.2009

počet příspěvků: 43, poslední 8.9.2009 10:28









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.