Kváká to jako kachna, chodí to jako kachna, peří to má jako kachna, je to kachna. Prezident Miloš Zeman je fašista. Je fašista, má fašistické názory a zastává fašistická stanoviska. To nejsou nadávky a urážky. To je popis.

Bojem proti fašismu se v posledních několika desítkách let zaštiťoval kdekdo. Druhoválečný konflikt je interpretován jako boj proti fašismu, za komunismu nás učili, že naši američtí nepřátelé jsou fašistické stvůry, a i v posledních letech se bojuje proti fašismu – když se dnes člověk nešťastně přimotá kdekoliv v Evropě na nějakou politickou demonstraci, tak je vcelku pravděpodobné, že ti největší raubíři a chaoti, kteří tam budou, budou bojovníci proti fašismu. Mám takové neklidné tušení, že v hnutí Antifa kdekoliv po Evropě se nenajde ani jeden, natož hrstka spravedlivých, kdo by dokázal říct, co je fašismus, když už proti němu tak usilovně bojují.

Letoun Tripartity sestřelen silami parlamentní demokracie (italský bojový letoun, sestřelený za Bitvy o Británii britskými stíhači u Orfordness. Symbol se svazky, fasces, je zřetelně viditelný na křídle

Svazky

Ono se to ani moc neví mezi politiky a v médiích. V našem postmoderním světě je slovo fašista používáno spíše v kontextu obecné nadávky, něco jako pitomec, hulvát a podobně, nejvíce pravděpodobně pak na adresu člověka s pravicovými politickými názory. To poslední platí zejména v americkém politickém kontextu – označení za fašistu se v poslední době nejčastěji používalo proti členům hnutí Tea Party, Sarah Palinové a podobným. V Evropě je významový posun tohoto termínu jen nepatrně slabší a spíš negativně vymezený, být antifašistou znamená bojovat za nový lepší svět a označit sama sebe za antifašistu v běžném politickém kontextu znamená cítit se nalevo nebo hodně nalevo od středu.

Nevědět, kdo a co je fašista a fašismus, má dva důsledky. Jedním je to, že se tak označují lidé, kteří fašisty nejsou, a druhým je to, že tak nejsou pojmenováváni lidé, kteří jimi jsou, a ti lidé pak nejsou hned k poznání. Ale jsou tu. Ono to zase není tak divné, v evropské politické tradici má fašismus své pevné místo a za posledních devadesát až sto let z evropské politiky nikdy nezmizel, jen se tomu říkalo jinak.

Slovo fašismus pochází z italského slova fasces (původně z latinského, ze starověkého Říma - pozn.red.), neboli svazky. Těmito svazky se rozumí svazek sil státu, odborů a zaměstnavatelů. Idea fašismu je, v krátkosti řečeno – politologové prominou zkratku, příběh je samozřejmě mnohem, mnohem, složitější – založena na tom, že tyto tři silové složky spojí své síly a v duchu vzájemné spolupráce povedou společnost ke světlým zítřkům. A obejde se tím nekonečné žvanění v parlamentu a pletichaření politických stran.

Vzor Mussolini

Stejně jako popis fašismu je i popis jeho historie samozřejmě na dlouhé odborné politologické statě, zkusme si proto zopakovat jen to základní. Zrod fašismu je spjat s Itálií a italskou politickou scénou meziválečného období. Samozřejmě k němu neoddělitelně patří jméno italského diktátora Benita Mussoliniho, nejznámějšího reprezentanta a jednoho z ideologických otců tohoto systému. (Pro diváky válečných dokumentů může být zajímavé, že italská fašistická letadla měla jako poznávací znaky na křídlech takové tři pendreky v kruhu – tedy právě ten svazek tří hlavních vedoucích sil společnosti.)

Mussolini byl původně velkým souputníkem Lenina, ale po nějaké době se pánové ideově rozešli – Lenin usuzoval, že tři síly ve vedení společnosti jsou příliš mnoho a tříští to energii, že k vládě stačí jen jedna síla, tedy stát, ovšemže vedený nevolenou, avšak jmenovanou nomenklaturou. Leninský komunismus je tedy v tomto smyslu zjednodušeným fašismem, státním kapitalismem, veškeré výrobní prostředky, moc a silové složky se řídí z jednoho, a to státního centra. Přece jenom, oč větší byl Mussolini demokrat a patřil více do Evropy než východní despota Lenin – vždyť Mussolini byl ochoten rozdělit moc právě do tří skupin, byť odbory a průmyslové svazy měly být a byly uspořádány do organizovaných a kontrolovaných skupin, syndikátů.

Fašismus v Evropě nezmizel, byl a je tu s námi od té doby pořád. I když to byl vždy někdo jiný, než kdo byl za fašistu označován. Fašisty nebyli nacisté a Hitler, ti byli něco jiného. Fašisty nebyli američtí nebo evropští konzervativci, ti jsou naopak hlavními nepřáteli fašismu. A naopak, levicová evropská politika je plná odkazů a prvků fašismu. Snaha odborů o politickou moc je fašistická, přiznání politické moci odborům je fašistické. Organizování profesních skupin do (někdy povinných) syndikátů a používání těchto syndikátů v politickém boji je fašistický koncept. (Tedy přesně to, co svého času dělal David Rath – v tomto smyslu byl tehdejší premiér Klaus ve sporu s Rathem bojovník proti fašismu.)

Fašismus jak z politologie

To, co se nazývá tripartita, je v zásadě fašistický koncept. Jde přece o snahu omezit nebo aspoň oslabit parlament a zastupitelskou demokracii spojením moudrých odborářů a moudrých šéfů průmyslových syndikátu se státní mocí.

Tedy přesně to, co za svůj plán pro nás a naši budoucnost prohlašuje prezident Zeman. Zděšeně jsem sledoval Zemanovo oslavování se šéfy odborových svazů už po skončení prezidentských voleb. Říkal jsem si, že zastupují pár desítek tisíc odborářů, tak ať se tam spolu objímají, o nic nejde. Nenapadlo mě ale tehdy, co bude dál. Nedošlo mi nic ani tehdy, když v televizi začal exhibovat takový umaštěný strýc a tvrdit, že zastupuje celý český průmysl a dopravu. Říkal jsem si jenom, že mě se tedy neptal, jestli mě zastupuje, a kdyby se zeptal, tak mě tedy nezastupuje ani náhodou. Nesecvaklo mi ani tehdy, když jsem zjistil, že ten strejda je šéfem nějakého Svazu průmyslu a dopravy a zároveň poradce prezidenta Zemana.

Až teď se to pospojovalo – odstranění legitimní vlády formou policejního puče následuje sestavení vlády složené ze zástupců tripartity, tedy odborníků (kdo určuje, kdo je odborník?) z řad státní moci, odborů a průmyslových syndikátů bez podpory demokraticky zvoleného parlamentu. Fašistický puč a fašistická vláda jak z učebnice politologie. K tomu občané telefonující a píšící do médií, plní nenávisti, dychtící po krvi. Fašisté jak vystřižení z učebnic historie.

Všechno už tu bylo. Naštěstí historie se, jak známo, opakuje nejprve jako tragédie, podruhé jako fraška. Když jsem viděl tiskovou konferenci ÚOOZ a státních zástupců po zahájení státního puče, moje první vizuální a logická asociace vedla k tiskové konferenci ruských pučistů z roku 1991. Mějme naději, že to tak skončí i tentokrát – blamáží pučistů. Tehdy to v Rusku byli leninští komunisté, v našem případě fašisté. Přece jenom, patříme do Evropy…

Uveřejněno se svolením autora a revue Pravý břeh