Zjistila jsem jednu věc. Všechno je jinak. Úplně jinak, než se na první pohled zdá. Ale ne, počkejte, nemyslím to tak, jako že leckdo se na první pohled tváří, že je "křišťálově nejčistší", a pak se z něj třeba může vyklubat korupčník; to je moc průhledné, to ví každý. Nemyslím to ani tak, že ceny světových akcií se tváří, kdovíjak se akciovým trhům nedaří, a pak může přijít prasknutí cenové bubliny a ceny se mohou zřítit do propasti; to je přeci zcela běžná a známá věc. Myslím to tak, že zdánlivě úplně nevinné a banální všední věci, do kterých by to nikdo neřekl, mohou nakonec skončit… no, prostě úplně jinak. Hned vám to vysvětlím.

Bylo jednou jedno prasátko. Bydlelo ve statku u jednoho ne právě hodného a ne právě důvtipného sedláka. A s ním tam bydlela hromada dalších zvířátek. Koně, ovce, kozy, psi, slepice, husy, kachny… A ti všichni měli od sedláka jakž takž čistou vodu, pravidelné krmení a jakž takž čistý výběh, kotec, či co já vím, jak se to jejich zvířecí ubytování jmenovalo. A každý z nich taky měl jméno. Jenom prasátko ne. Sedlák mu říkával: "Fuj, ty Prase, ty jsi ale prase, počkej, půjdeš na pekáč!" A chlívek mu nikdy nevyčistil. Aby potom Prasátko nebylo jako prase, když bylo tak zanedbané, že… Jednoho dne Prasátku povolily nervy. To než čekat v takovém čurbesu na řezníka, to raději vezmu do zaječích a umřu hlady, řeklo si. Příležitost na sebe nenechala dlouho čekat. Jednoho dne náš nedůvtipný sedlák byl navíc ještě řádně podroušený. A ačkoliv si myslel, že se mu podařilo prasečí chlívek za sebou zavřít, opak byl pravdou. Stačilo, aby Prasátko fortelně strčilo do dvířek rypákem, pak trochu rýplo do vrat ze dvora, a bylo volné. Jak ono pádilo pryč! Jenomže Prasátko mělo rozumu o krapet víc než sedlák, a tak si spočítalo, že až se sedlák z opice vyspí, asi půjde uprchlou pečínku hledat. I řeklo si, že se musí schovat. Hned první příležitost se naskytla na konci vesnice pod mostkem přes místní strouhu. Prasátko si zalezlo přímo pod mostek, lehlo si doprostřed strouhy… a usnulo. Prasátko ale mělo ještě víc štěstí než rozumu. Brzy se ukázalo, že strouha funguje jako výlevka pro celou vesnici. Končily v ní všechny možné odpadky z nemála kuchyní. A tak k Prasátkovu překvapení celkem pravidelně samo po vodě přicestovalo i nějaké to jídlo. Takže prasátko rostlo a rosto a rostlo. A spolu s ním rostly a rostly a rostly i vodní řasy a mech. Nezapomínejme, že Prasátko vlastně sedělo uprostřed strouhy. A netrvalo dlouho, a Prasátko tak obrostlo mechem a řasami, až bylo celé zelené. Jednoho dne se na sebe Zelené Prasátko sebekriticky podívalo. To jsem ale dopadlo, řeklo si. To než takhle nedůstojně sedět uprostřed potoka, zelenat a cpát se odpadky, to snad raději ten řezník. V náhlém návalu poznání si povzdechlo, vyštrachalo se ven a pustilo se známou cestou zpátky. Ovšem jen co Zelené Prasátko strčilo rypák do vrat domovského statku, ozval se křik: "Mámo, pojď se na to podívat, to jsi ještě neviděla! Tak obrovský a zelený prase, to musí bejt nějaká nóbl věc! Jestli ono to nebude takový to prase s maskováním, co je vycvičené na vyhledávání lanýžů v lese, jednou jsem o tom čet´!" Než se Zelené Prasátko rozkoukalo, mělo obojek kolem krku jako pejsek a cupitalo do nejbližšího lesa. To dá rozum, že si dalo záležet, aby lanýže nevyčmuchalo jen jednoho, ale hned plný košík… Sedlák je prodal na trhu, pak znovu, poplatil dluhy, přestal pít, pořídil si větší dům, Prasátku větší kotec, pak ještě větší kotec, a od té doby si šťastného Prasátka náramně hleděl.

Co z toho plyne? Že všechno může mít úplně jinou příčinu, než jakou byste na začátku hádali. Hádáte, že vám vyprávím pohádku proto, abych ukázala, že nic nemá smysl vzdávat předem, protože i když to vypadá nejhůř, osud se může na poslední chvíli nečekaně změnit? Chyba lávky. Vyprávěla jsem vám pohádku jen a jen proto, abych vás dokonale zmátla a odvedla vaše myšlenky nesprávným směrem. Jediné, co jsem tou pohádkou skutečně chtěla říct, bylo, že pohnutky k nějakému jednání mohou být docela, ale docela odlišné, než se na první pohled může dát. Má pohnutka byla zmást vás.

Nemohu uvěřit, že prezident Zeman by si skutečně myslel, že eurozóna stojí o dalšího potížistu s rozvrácenými veřejnými financemi, tedy nás. Ani že by si myslel, že česká politická reprezentace půjde proti vůli 70-80 % obyvatel a většiny podniků a bude nás k přijetí eura tlačit. Ani že by si myslel, že by snad členství v eurozóně bylo pro českou ekonomiku užitečné. Přesto o přijetí eura mluví. Neznám jeho pohnutky, ale mám takový soukromý dojem, že jsou malinko jiné, než se na první pohled zdá…

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny)

Převzato z Sichtarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky

Autorka je ředitelka společnosti Next Finance s.r.o.