Je z podivem, jak málo pozornosti věnují média nejdůležitější události domácí politiky od chvíle, kdy president označil za viníky ruské agrese vůči Gruzii samu Gruzii (protože provokovala) a mezinárodní společenství (protože uznalo Kosovo) a pár dnů na to, při příležitosti výročí sovětské okupace, prohlásil Rusko za nejhorší oběť komunismu a fakticky našeho bratra ve společném (komunistickém) neštěstí. Tou událostí bylo zasedání Výkonné rady ODS. Právě výkonná rada byla prvním významným testem toho, zda presidentův postoj může v české politice nechat výraznější stopu. Výsledek byl očekávaný a jednoznačný, v ODS vládne optika jiná. Druhou a poslední šancí je už jen stanovisko poslaneckého klubu, ale ani tam se nedá čekat výrazný úspěch, pokud výkonná rada zaujala stanovisko tak jednoznačně.

Od koordinační schůzky, na které se sešli president, premiér a oba ministři pro cizinu, se nedalo čekat nic. Na obou stranách bylo vysloveno příliš mnoho, aby mohla vzniknout dohoda bez ztráty některé z tváří. Topolánek posílený stanoviskem stranického výboru přirovnal veřejně Klausův postoj k názorům slovenského levičáka Fica, čímž si rozhodně nešplhnul. Z toho plyne, že v tomto směru očekává zákopovou válku a je si jist výsledkem.

Pokud považuje president názorový rozkol za fatální, má jedinou, hypotetickou možnost řešení. Zapomenout na všechny ostatní názorové rozpory a pokusit se ve sněmovně nalézt koalici, která by byla ochotna provádět politiku k Rusku podle jeho představ. Taková koalice by se nutně musela opírat o ČSSD, KSČM, možná několik zelených (dvě?) a dostatečný počet poslanců odšedších z ODS. Jiří Paroubek je ochoten kvůli úspěchu v politice sežrat živou krysu, tam by zřejmě problém nebyl, problém by byl ve velmi ostrém rozchodu ODS s jejím čestným předsedou. Tipnu si totiž, že v ODS je daleko silnější ostražitost vůči Rusku než tesknění po Klausovi. Navíc by president musel kvůli tomuto jednomu průniku obětovat jiné názory, kde má k ODS nepochybně blíže.

Zatím jediný komentář k věci jsem nalezl u Jiřího Pehe, který celkem tradičně projevuje starost, jakouže chybu ODS udělala s podporou Klause do druhého funkčního období a vychází z opakovaných klišé. Kdyby si dal jen trochu práce, snadno by zjistil, že reálná politika ODS se na Klausův, jak říká, idealismus, příliš neohlíží. Klausovy názory mají vliv na rétoriku a tento vliv od slov k činům kontinuálně klesá, což je vidět především v politice směrem k EU. Jediným integračním krokem, kde nejsou praktické kroky vlády v rozporu s Klausovým názorem, je rychlost přijetí eura. Ovšem zatímco Václav Klaus brání korunu z pozice teorie i symbolu suverenity, motivem vlády je spíše volební bonus, protiinflační přínos a urychlení sbližování životní úrovně přes dlouhodobě posilující měnu.

Dalším zajímavým momentem byla „čtyřiadvacítka“ na ČT2 28. srpna. Klausův názor tam přišel obhajovat zřetelně vnitřně neztotožněný poradce Jiří Payne. Zřejmě z toho pak vyplynula jak neschopnost odpovědět na základní otázku, zda je Rusko v Gruzii v pozici agresora, tak naprosto nepřesvědčivý výkon, který zaostal i za velvyslancem na Ukrajině Jaroslavem Baštou, o Cyrilu Svobodovi nemluvě. Jediné, na čem se pánové shodli, byl fakt, že možnosti presidenta ovlivnit zahraniční politiku proti vůli vlády jsou nulové. Věc tedy směřuje zřejmě k modu vivendi, kdy si president bude říkat, co chce, a vláda dělat, co uzná za užitečné.

Vysvětlování hradních postojů ze strany presidentových spolupracovníků je vůbec velmi nevýrazné, což je s podivem, když prvním a posledním presidentovým zájmem je, aby svůj postoj, tolik odlišný od vlády, vysvětlil a vyargumentoval na veřejnosti. Jsem především zvědav kdy, s čím a zda vůbec vystoupí Tomáš Haas, kterého považuji za vůbec nejlepšího analytika mezi presidentovými muži (a ženami).

Mezinárodní politiku v tuto chvíli čeká doladění postoje EU, což v praxi představuje otázku, kam se mezi Brity a Němce postaví Francouzi. Britové mohou nejspíš počítat s výraznou podporou většiny „nových zemí“, které se oprávněně cítí být na ráně. Diplomatický neúspěch naopak zaznamenalo Rusko, když se na jeho stranu odmítla postavit Čína. Naprosto logicky. Po místech, která Rusové považují za svůj zadní dvorek, pokukuje stále mlsněji sama a posílení Ruska jí v tomto směru nemůže vyhovovat.

Zdá se, že ruská invaze do Gruzie výrazně zkomplikovala vnitřní situaci v ČSSD. Vypadá to, že socialisté nevědí, co mají říkat a dělat, tak celkem moudře omezují vyjadřování na minimum, vyjádření lidí typu Zaorálka chybí úplně. I v tom minimu slov lze ovšem nalézt výrazné rozdíly mezi Jiřím Paroubkem a Bohuslavem Sobotkou, což je novum. To lze velmi opatrně interpretovat jako indicii, že ruský osmičkový zájezd způsobil pozdvižení i v členské základně. Protože ČSSD doposud dělala výrazně proruskou politiku, znamenalo by to výraznou komplikaci jak před sjezdovým jednáním, tak před volbou Jiřího Paroubka stranickým referendem.

Pro vyhodnocení skutečné pozice ČSSD ovšem nebude důležité opatrné vyjadřování nebo dokonce zamumlání, že názor vlády se v podstatě shoduje s tím, co řekl Paroubek, ale konkrétní postoj k brdskému radaru. Po siláckých výrocích Ruska, které v praxi oznamují, že Rusko bude obnovovat sféru svého vlivu způsobem, který ono uzná za vhodný a nenechá si do toho mluvit, je lakmusovým papírkem ochota přispět k zabezpečení naší vlastní země, nikoli slovní podpora v dialogu velmocí. Význam myšky při tahání řepy je případem mezním a nepravděpodobným.

A, samozřejmě, bude zajímavým, jak a kdy se projeví naši, nyní dvojnásob zmatení pacifisté, když jedna z jejich nesourodých ikon, Václav Havel, tentokrát nic nevymýšlel a postavil se na stranu zastánců gruzínské integrity a nezávislosti.