Jak se blíží konec prvního volebního období Václava Klause, stává se mediálně vděčným tématem, kdože presidenta vyzve na kolbišti. Mediální scéna vzrušeně přebírá, jaké onen Bajaja ponese jméno a celé to fechtování je představováno především jako pokus o pokus bývalé koalice napravit vlastní neschopnost z volby minulé, případně pomsty druhého vítěze za nejmenování druhým premiérem. Zkusme z jiného úhlu pohlédnout na motivace a souvislosti.

Pro každou stranu je obrovskou výhodou mít „svého“ presidenta. President je osobou obecně váženou a přináší volební bonus i politické straně, se kterou je spojován. Na láskyplných vztazích s hradčanským nájemníkem profitovala čtyřkoalice, po změně hradního pána se president Klaus stal důležitou součástí úspěšné Topolánkovy politiky, kterak zasáhnout proti snahám zahánět ODS do ghetta. Takový president by se náramně hodil jak lidovcům, tak socialistům. Lidovecký pokus o modernizaci a otevření strany skončil fiaskem, socialisté jej právě slavnostně zahájili. Zelení nezapřou svoji pravdoláskovní minulost, Klaus je o tom, že nemá rohy, nepřesvědčí ani stále nižším sestřihem. Komunisté vědí, že svého člověka na Hrad nedostanou, nejspíše jsou tedy připraveni prodat svoje hlasy nejvyšší, se zaťatými zuby, personálně přijatelné nabídce.

Největší státotvornost se čeká od ČSSD. V podmínkách poměrného volebního systému musí vždy ten nejsilnější nejvíce ustupovat, zatímco malí kverulují a licitují. Jiří Paroubek tak v zásadě prosazuje jediné – chce, aby byla zřetelná jeho vedoucí role při zvolení Antiklause, ať jím bude kdokoli. Jak sám prohlásil, presidentem chce být až na závěr úspěšné státnické kariéry – a nějakým úspěchem už konečně začít musí! Prosazení vlastního kandidáta v podobě Jiřího Dientsbiera narazilo na odpor všech potencionálních spojenců a další v pořadí mají naději ještě menší. I když jména jako Zdeněk Jičínský nebo konečně vhodná žena Marie Benešová se také nabízejí. Posílení socialistů je nepřijatelné především pro lidovce. Pokud Paroubkova ČSSD bude schopna vládnout sama s komunisty, lidovci to dotáhnou nejvýše na kdykoli odstranitelný fíkový list.

Komunisté velmi rozumně vyčkávají. Jejich situace je poměrně složitá dovnitř i vně. Věčnou otázku českých komunistů, zda reformovat nebo nereformovat, ztěžuje rozkračování socialistů doleva. Jiří Paroubek, podobně jako Miloš Zeman v roce 1998, dokázal komunistům přetáhnout část jejich protestního elektorátu a potvrdil, že vedle strategického spojence je také nepříjemným soupeřem. Chce-li Filipovo „reformní“ vedení přežít, musí buď s Paroubkem do vlády, nebo proti Paroubkovi o voliče. Rok 2002, kdy sice Špidlovi utekli radikálové ke KSČM, ale s novinovým pelem politické nevinnosti dokázal získat značnou část voličů bývalé čtyřkoalice a bylo z toho sto jedenáct hlasů, se nemusí hned tak opakovat. Vládní angažmá (třebas skryté) je tedy ve hvězdách, komunisté nepochybně pracují na tom, jak ukrást „svoje“ voliče socialistům zpátky. Úspěch potřebují již v krajských volbách příštího roku. Čím slabší bude jejich volební výsledek, tím větší je šance, že v případě možnosti si socialisté vyberou ODS, než komunisty. Situace z Brna, kde KSČM v podstatě pomohla socialistům dotlačit lidovce do koalice proti ODS a sama zůstali mimo radnici, nepochybně varuje.

Výhled do krajských voleb snad nejvíc ze všech determinuje lidovce. Povolební otřes s Kalouskovým veletočem znamená, že jakékoli rozhodování bude velmi opatrné. Jménem, které lidovci navrhují, je neúspěšný z minulého klání, Petr Pithart. Pitharta se kdysi Havel snažil designovat jako svého nástupce, měl by tedy být blízký zeleným a části různě nezávislých senátorů. Kalouskova dohoda s Paroubkem o spoluvládě s podporou komunistů mu byla blízká, měl by tedy být jménem přijatelným i pro tyto strany. Post presidenta by lidovcům mohl pomoci zastavit pomalý, ale setrvalý propad k pětiprocentní hranici viditelnosti. Neúspěšná šaráda by ovšem byla pro Petra Pitharta krajně nepříjemnou, znovu nejvlivnější lidovec, Miroslav Kalousek, dnes dělá politiku zcela odlišnou od Pithartových představ a zdaleka ne každý lidovecký funkcionář považuje ateistu a exkomunistu Pitharta za stoprocentního bratra. Nové znevěrohodnění lidovců před krajskými volbami, třebas nepovedenou presidentskou volbou, by mohlo znamenat vlnu dalších turbulencí, tentokrát už nebezpečně blízko voleb do sněmovny. S ohledem na to, že strategií lidovců je přežít a vedle toho urvat, co půjde, lze očekávat prakticky cokoli.

Zelené lze charakterizovat jako nesourodou sbírku aktivistů s jediným skutečným politikem v čele. Volba presidenta má u nich náboj revanše za všechny prohry, které s Klausem kdy utrpěli. Současně však jsou nejméně významnou skupinou hlasujících a iracionální odpor ke Klausovi může být u kteréhokoli z nich doplněn stejně iracionálním odporem k „společnému“ kandidátu.

Z těch částí ODS, které opravdu nemají Topolánka v lásce, se již ozvaly výhrůžky směrem, co bude, když Klaus nebude. I kdyby Topolánek tajně každý večer propichoval Klausovu loutku pletací jehlicí, Klause na Hradě potřebuje. To, že nejsou stejné krevní skupiny, mu bohatě vynahrazuje přínos presidenta Klause k volebnímu výsledku. Ví to premiér, ví to Klaus, ví to i Pavel Bém. Jeho vystoupení tak lze chápat především jako součást vývoje v ODS, kde pražská „velkokoaliční“ frakce hledá cestu ke klausovským tradicionalistům a současně si připravuje půdu k tomu, jak obvinit Topolánka, kdyby to náhodou s volbou nevyšlo.

Hlavní devizou Václava Klause v tajné volbě je fakt, že vedle prakticky jistých hlasů ODS je velmi přijatelným i pro některé senátory mimo politické strany ze sněmovny. Tajná volba pak znamená, že stejně jako před pěti lety mohou jednotliví poslanci a senátoři vstupovat do dohod i mimo oficiální stanoviska jejich stran, aniž jim hrozí odhalení. Při první volbě byla výchozí pozice Václava Klause podstatně horší, a přesto byl presidentem zvolen. Vnitrostranické dopady debaklů odpovědných předsedů Čunka nebo Paroubka mohou být pro některé z jejich kolegů požehnáním. Mirek Topolánek se přitom ukázal být velmi dobrým při povzbuzování individuálních motivů zákonodárců z druhého břehu.

Václav Klaus sám dělá, co může. Jeho presidentskou kampaň lze rozdělit do dvou částí. Jednak se až úzkostlivě snaží vydávat prohlášení, kterými by nenaštval nějakou významnou část potencionálních volitelů (zelené evidentně již vzdal!), jednak se rozhodl k aktivitám, které mají zvýšit jeho již tak vysokou popularitu mezi lidem. Lid sice presidenta nevolí, leč zaříznout populárního tatíčka je mnohem obtížnější, než neviditelnou součást inventáře Hradčan.

Samozřejmě, lze souhlasit s názorem, že přes místy heroické, místy spektakulární hledání Klausova vyzyvatele by bylo velkým překvapením, kdyby Václav Klaus nakonec svůj presidentský mandát neobhájil. Byla by to od něj i od vedení ODS neschopnost srovnatelná s neschopností minulé koalice prosadit vlastního nástupce Václava Havla, přestože měla většinu v obou komorách. Ale jak známo, hlasování je tajné a pro tajná hlasování, do okamžiku, než je sečteno, platí – nechme se překvapit.