Koaliční přestřelky dokreslují pozvolný rozklad vlády Petra Nečase. Aféry Věcí veřejných vypovídají nejen o jejich soukromé skandální historii, ale také o nákaze, která postihla celé politické spektrum a která úzce souvisí s předstíráním směrem k voličům a s nebezpečným prorůstáním se světem byznysu.

Čím vratčeji působí pravicová koalice, tím větší očekávání jsou vznášena vůči levicové opozici. Nedávno se jimi na těchto vlnách zabýval i Petr Příhoda.

Nechci zde dlouze hovořit o tom, v čem se jinak vnímavý kolega mýlí. Například když si nevšímá unikátního postavení české sociální demokracie v Evropě. Zatímco jinde levice oslabuje, u nás sílí. Proto dochází dokonce k tomu, že třeba i německou SPD zajímají zkušenosti a názory ČSSD více než kdy před tím. Chybička se vloudila též při popisu průběžného stavu zápasu mezi partajními korupčníky a poctivci.

Skutečnost, že se Jiří Dienstbier nedávno velmi hladce stal místopředsedou oranžových, napovídá, že v menšině jsou ti, jimž nedělá nejmenší problém vládnout kdykoli s kýmkoli, jen když z toho něco kápne. Snad jenom tradice pragocentrismu vysvětluje nahlížení na celou sociální demokracii skrze její nezvedenou pražskou organizaci.

Posvítit bych si ale chtěl na dva přesné postřehy Petra Příhody. První se týká situace, kdy slábne střední stav, bohatí bohatnou a chudí chudnou, zkrátka dochází k rozevírání sociálních nůžek. Dlouhodobě je velkým úkolem demokratické levice zkrotit tento trend. V dohlednějším horizontu pak musí především zabránit tomu, aby střední vrstvy ztratily důvěru v demokracii a ve schopnost hlavního proudu tuzemské politiky hájit občanské zájmy. Jak poukazuje Václav Bělohradský, rozčarovanému střednímu stavu, který za normálních okolností je oporou demokracie, hrozí pod vlivem krizí fašizace.

Když se podíváme do ulic nebo alespoň na internetové servery, všimneme si, že mezi nejradikálnější odpůrce vládní politiky patří intelektuálové – vědci, učitelé, lékaři, umělci či úředníci. Sepisují petice, spoluorganizují demonstrace, zakládají občanské iniciativy. Tlak společnosti směřuje nejen k nepopulárnímu kabinetu, ale také k sociální demokracii. Narůstají obavy, zda před svým úkolem být alternativou neuhne. Zda výměnou za posty a ekonomickou moc neuzavře nějakou formu velké koalice s hlavní silou na pravici, zda skutečně bude schopna realizovat politiku nezávislou na konkrétních finančních skupinách nebo ratingových agenturách.

Zatímco před deseti lety panoval trend sbližování programů pravice a levice, dnes nejen odbory, ale i občanští aktivisté a intelektuálové inklinující k politickému středu vybízejí sociální demokracii k politice razantní a jasně čitelné. Jenže vyhovět všem očekáváním je za ekonomické situace naší země i celé Evropy prakticky nesplnitelný úkol. Ze systému, v němž žijeme, prostě ze dne na den vystoupit nelze. A sociálně tržní ekonomika spolu s pluralitní demokracií vždy vyvažuje zájmy a hledá kompromisy.

Druhým oříškem k rozlousknutí je vztah sociálních demokratů ke komunistům. Petr Příhoda poznamenává, že mlýnským kamenem na šíji ČSSD bude KSČM, a soudí, že by bylo lépe, kdyby ji sociální demokracie vstřebala, a tím překonala tragický rozkol před sto lety. Dodávám, že rychlé vstřebání cestou opětovného splynutí obou subjektů je nemožné. Na to je historická paměť sociálních demokratů velmi citlivá. Navíc sociální demokracie už dávno není stranou protizápadní, protiamerickou či protisudetoněmeckou, jak je jí příležitostně podsouváno. Jiné cesty ale může představovat buď postupné přetažení komunistických voličů pod prapor Lidového domu, nebo oslabení extrémního profilu a protestního étosu KSČM.

První případ vyžaduje sociální demokracii radikálně levicovou, která přesvědčí i skalní příznivce komunistické rétoriky. Druhý by pak musel být opřen o schopné stratégy i taktiky, kteří vtáhnou KSČM do rozhodovacích procesů, uvedou ji do salónů a svým způsobem zpacifikují, ba znormalizují.

V této souvislosti bylo zajímavé sledovat nedávnou přestřelku, která se mezi sociálními demokraty odehrála nad takzvaným bohumínským usnesením. To v roce 1995 navázalo na dva roky staré prohlášení hradeckého sjezdu a zakázalo ČSSD spolupráci s partajemi z okraje politického spektra. Bohuslav Sobotka se nechal slyšet, že podpora bohumínského usnesení dnes v sociální demokracii není nějak dramaticky silná, zatímco Michal Hašek akcentoval nepřekonatelné rozdíly mezi ČSSD a KSČM. Konečný sociálně demokratický názor bude patrně k dispozici až po volbách, na základě složení čerstvé Poslanecké sněmovny, ale také na základě ochoty ostatních stran a veřejného mínění skousnout i politická řešení dosud většinově těžko představitelná.

Vodítkem by pro ČSSD a další partaje měl být osud české demokracie a hospodářství, stejně jako širší evropský zájem v drsném mezinárodním kontextu. Naprostou prioritou pak musí být kvalita života občanů. Přičemž mám na mysli jak rozměr materiální, tak duchovní. Naší výhodou je, že na rozdíl od krize stranické a obecně politické nás ještě krize ekonomická nespolkla i s botama. Stále nám zbývá prostor a síla uvažovat o odpovědném občanství a odpovědné správě věcí veřejných.

Když se poddáme oficiálnímu hlasu sociální demokracie, můžeme mít sklon věřit tomu, že si svoji povinnost obhájit politiku jako proces a demokracii coby systém uvědomuje. Hůře zodpověditelná otázka zní, jak moc je ČSSD napadena infekcí kmotrovství, velrybářství a klientelismu. Odpověď na ni najdeme pouze tehdy, budeme-li analyzovat den po dni, událost po události. Klíčové potom je, jak rychle dokáže sociální demokracie amputovat své odumřelé údy – na celostátní úrovni, v regionech i jednotlivých obcích. Zůstane-li realitou naznačený společenský tlak, neměl by tento rozměr politiky a partajní hygieny rozhodně opomíjet.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6