Píšu o Davidu Rathovi. Nebudu ovšem psát o práci policie, nebudu se pochvalně vyjadřovat o státní zástupkyni Lence Bradáčové a už vůbec nebudu předpovídat, jak celá kauza dopadne. Budu psát o tom, co je evidentní i bez odposlechů. Poslanec a hejtman David Rath mluvil veřejně, mluvil rád a mluvil velmi expresivně.

Dá se říci, že byl ošklivým květem naší politické scény. Nepochybně je to člověk inteligentní a mohl by být i krásný, kdyby součástí krásy nebyla i ušlechtilost ducha, kterou tento obdarovaný muž postrádá. Myslím, že prokázal dostatečně, že jediným skutečným zájmem Davida Ratha je David Rath.

Jeden z našich komentátorů napsal, že sociální demokracii bychom neměli mít za zlé, že nevěděla o jeho úplatnosti. Problém je v tom, že sociální demokracie dobře věděla o jeho narcismu a o jeho bytostné bezzásadovosti. Vždyť předseda Bohuslav Sobotka sám dosvědčil, co mu David Rath říkal: Život je přece jenom hra. Patrně nedodal, že je to hra, v níž je všechno dovoleno. Z jeho jednání však bylo toto jeho přesvědčení dostatečně patrné.

Nechci tím tvrdit, že sociální demokracie je v tom sama. I v jiných politických stranách je dostatek bezobsažných cyniků, kteří dokáží urážet všechny své oponenty.

Proč o tom ale píšu? Nejde mi v první řadě o Davida Ratha, ale o naši politickou scénu. Mnozí si patrně řeknou, že jsem naivka, ale já stále věřím v to, že lidé se spolu mohou domluvit nebo že by se o to měli alespoň snažit. Jako člověk, který pravidelně přispívá do Neviditelného psa, vím z vlastní zkušenosti, že někteří čtenáři mě odsoudí, ať napíšu cokoli. A neberu si to osobně – odsoudí kdekoho úplně stejně. Lidé, kteří už mají na všechno svůj názor a kteří se navíc ještě řídí slovy "svůj názor jsem si už utvořil – nepleťte mě fakty", se pochopitelně příliš ovlivnit nenechají. Zajímají mě lidé, kterým o něco jde. A věřím, že i v politice stojí za to snažit se oponenta získat, a pokud to nejde, zvítězit nad ním silou argumentů, nikoli silou urážek.

David Rath občas vítězil – především silou urážek. A ty urážky byly tak razantní, protože David Rath byl … nestoudný. Nerozpakoval se urážet lidi poctivé a čestné. V takto pojatém politickém zápase vítězil, protože lidé, kteří v sobě mají trochu studu, takto urážet nedokáží.

Osud Davida Ratha je varováním. A varováním zůstane, i kdyby ho jeho advokáti z jeho průšvihu nějakým způsobem vysekali. Ukázalo se to totiž, že když došlo na lámání chleba, zůstal zcela bez přátel. Člověk nestoudný totiž přátelství není schopen. Je schopen lidí využít. Je schopen zradit bývalé spojence. Ne proto, že by pod tíhou argumentů změnil názor, ale protože se mu to zrovna hodí do krámu.

V politice se pohybují mnozí lidé, které lze označit za morálně slabé. Nestoudnost je ale ještě jiná kategorie. David Rath je pro všechny politické strany varováním: Podlehnete-li pokušení postavit na jedno z předních míst nestoudného člověka, a to jen proto, že dokáže pěkně "utřít" protivníka, může se to nakonec obrátit proti vám.

Věřím tomu, že má smysl "jít do politiky" a že přitom člověk nemusí ztratit ani čest, ani schopnost být dobrým přítelem. Celý příběh doktora Ratha svědčí o tom, jak se to dělat nemá.

Ale i on má šanci. K Bohu lze totiž přijít odkudkoli – za předpokladu, že člověk je ochoten činit upřímné pokání.