Nemám v úmyslu odsuzovat nekompromisnost ani hájit pragmatismus. V tomto případě nejde o váhu a jistotu, s jakou jsou názory a postoje hájeny. Jde o jejich morální obhajitelnost. O to, zda jsou zastávané postoje v souladu s tím, jak by měla společnost vypadat, jak by měl fungovat stát, a v jakém systému by měli lidé žít. Jestliže racionálně dojdeme k závěru, že naše myšlenky jsou správné a popisují život a společnost tak, jak by měly vypadat, není extrémní a neústupný přístup k jejich obhajobě nic špatného. Naopak jakýkoliv kompromis, jakýkoliv ústupek ze správných postojů je jejich obětování ve prospěch opačných a vědomě nebo nevědomě mylných myšlenkových směrů a závěrů. Jestliže víme, že to, co zastáváme, je správné, nesmíme si dovolit žádný ústupek. Americká filozofka a spisovatelka Ayn Randová kdysi řekla: "Z jakéhokoliv kompromisu mezi dobrem a zlem je to pouze zlo, co vítězí." A okřídleným se stal výrok amerického prezidentského kandidáta Barryho Goldwattera: "Extremismus při obraně svobody není neřestí, a umírněnost při obraně spravedlnosti není žádnou ctností."

Je to pouze správnost nebo nesprávnost, a morálnost nebo nemorálnost postojů, podle čeho lze soudit. Na názorech radikálních zelených a jejich hlavního exponenta Matěje Stropnického není hrozivá a odsouzeníhodná jistota a neústupnost, s jakou je hájí, ale jen a pouze jejich obsah. V poslední době si mohli pozorní čtenáři udělat sami jasný obrázek o zelené neideologičnosti - z několika online rozhovorů na zpravodajských serverech a hrstky článků, kterými Stropnický komentoval současné dění.

"Zelení nejsou stranou levicovou, jsou zelení," tvrdí Stropnický v online rozhovoru na serveru Lidovky.cz v listopadu loňského roku. Antiideologičnost, kterou se zelení maskují, je výmluvná. V dnešní době je ideologie pokládáno takřka za neslušné slovo, které znamená slepý fundamentalismus a extremismus. Vyzdvihuje se přístup, který má, údajně, řešit problémy věcně, bez omezení ideologickými mantinely. Nařčení z ideologické zaslepenosti je jednou z účinných zbraní v diskuzi - málokdo málokdo se proti takovému nařčení brání vysvětlením, svých postojů. Místo toho se pokusí ukázat svou věcnost, nadhled, a schopnost najít společnou řeč. Ve skutečnosti však není možné sledovat jakýkoliv postoj vůči společenským otázkám, aniž bychom zároveň nezastávali určitý politicko-filozofický, ideologický směr. Jakou ideologii skrývají zelení za svou neideologickou maskou?

Protože klasicky liberální pojetí individuálních práv, na život, svobodu a majetek, nikdy nezískalo řádnou filozofickou obhajobu, pozici zastánců skutečných práv si pro sebe usurpovala levice, postupným prosazováním pozitivního pojetí práv a kolektivismu, zdůrazňováním nutnosti obětování sobeckých zájmů ve prospěch chudých a nespokojených. Zatímco pravice se chová velmi rozpačitě, dojde-li na práva, levice je nesmírně sebejistá při obhajobě svého kolektivistického pojetí práv. Levice se však v minulosti dopustila mnoha neomluvitelných příkoří, má na svědomí miliony lidských životů, a i levicová ekonomická politika se ukázala jako naprosto nefunkční. Vzbudit zdání, že zelení nejsou ani levicí ani pravicí, nýbrž věcnými zastánci skutečně spravedlivého řádu, je něčím, co jim dává možnost zastávat výrazně kolektivistické myšlenky a přitom se distancovat od všech přehmatů, omylů a úmyslných ničemností všech levicových směrů 20. století. Stropnický píše: "Dědictví obětí levicových režimů na [zelené] nepadá." Není však možné přehlížet ideologii. Není možné chovat se neideologicky.

V článku "Zelení v neoliberálním klamu" Stropnický kritizuje přílišnou benevolenci zelených vůči vládním reformám. Pohoršuje se nad údajně přílišnou deregulací a odstraňování nebo snižování role státu v oblastech, které mají být, podle socialistů, ve veřejné správě. Varuje, že stát dává ruce pryč od klíčových oblastí politiky, jakými jsou nemocnice, kultura, školství - aniž by konkrétněji uvedl, kde jak stát, podle něj, příliš dereguluje kulturu nebo školství. Stropnický nestydatě přehání, a je vidět, že jakákoliv nicotná míra deregulací je mu proti mysli, a raději by viděl silnou ruku státu.

Co vlastně současná vláda tak příliš dereguluje? Školství i zdravotnictví je stále ve státních rukách, a je naprosto jedno, jestli jsou stanoveny regulační poplatky v ordinacích, nebo zda bude zavedeno státem předepsané školné (což beztak nebude). Ve skutečnosti o žádné deregulace nejde, stát drží zmíněné služby ve svých rukách stejně pevně jako dřív, pouze jinak, snad efektivněji, nastavuje pravidla státního řízení. Z hlediska principiálního zastánce svobody trhu jde v zásadě o stejný socialismus, jaký zde panoval během osmileté vlády ČSSD. Matěj Stropnický to však vidí jinak. Jeho ideálem je tvrdá regulace a státní zásahy. Zdůrazňuje, že dnes dochází k "plíživému odvolávání sociálních práv, výsledku to dlouhého a urputného boje mnoha generací."

(Pokračování zítra)