Kdo skutečně věří ve svobodu jednotlivce, ve volný trh a v kapitalismus, nemůže dnes v politice zhola nic změnit. Politika je pouze vyústěním nálad a postojů veřejnosti. Na tom, že dnes nežijeme ve svobodné společnosti ale míříme stále dál k socialismu, nenesou vinu politické strany - ty jen nabízejí to, co voliči chtějí. Změně v politice musejí předcházet změny v tom, jak společnost nahlíží na nejzákladnější filozofické otázky a jaký k nim, ať už vědomě nebo implicitně, zaujímá postoj.

Názory na fungování státu přímo navazují na koncept práv jednotlivce, a ty jsou odvozovány z morálních principů. Jestliže se lidé domnívají, že jejich život je ospravedlnitelný pouze tehdy, pokud je prospěšný ostatním lidem a celé společnosti, a že je morální obětovat svoje hodnoty ve prospěch trpících, chudých nebo kohokoliv jiného, kdo je prohlášen za hodného pomoci, mohou takové postoje vést jedině k nějaké formě kolektivismu. Pokud je správné, aby se lidé vzdávali svých hodnot a předávali je těm, kteří je prý potřebují víc, proč bychom pak měli odmítat progresivní daně, státní sociální politiku, státní školství, "bezplatné" zdravotnictví? A proč bychom měli odmítat znárodňování, jestliže má přinést "spravedlivější rozdělení majetku"? V principu přece nezáleží na tom, zda bude bohatým sebrána polovina příjmů prostřednictvím progresivní daně, nebo zda jim bude zespolečenštěn celý majetek - je to přece morální, a mnoha lidem to přinese nesmírný prospěch! Koneckonců, člověk přece nemá žít jen sám pro sebe - a jestliže lidé nejsou ochotni se svých hodnot vzdávat, je jen dobře, že těmto zazobaným sobcům řádně šlápne na krk stát!

Toto je morálka, která vždy byla a stále je vodou na mlýn všem mocichtivým socialistům - od Lenina, přes Stalina a Hitlera, Roosevelta, až k Obamovi nebo Paroubkovi.

Naproti tomu morálka vedoucí ke svobodnější společnosti musí odmítat jakékoliv obětování. Lidé si musejí být vědomi hodnoty vlastního života a ten pokládat za standard morálky. Morálním cílem člověka je jeho vlastní štěstí, a všechny další hodnoty jsou prostředkem k jeho dosažení. A aby člověk mohl vůbec nějaké hodnoty vytvářet a disponovat jimi, musí být jediným oprávněným příjemcem užitku své vlastní produktivní činnosti. Naopak je nemorální a nepřijatelné, aby člověk tento užitek obětoval - tedy vyměnil za užitek menší nebo nulový - jen proto, že si to někdo jiný přeje. Morální principy, které tvrdí, že nejvyšší hodnotou člověka je jeho vlastní život, a nesmí tedy obětovat žádnou z hodnot, které vedou k jeho štěstí, je veskrze sobecká - a jestliže lidé mají žít ve svobodné společnosti, musejí morálku sobectví přijmout jako dobrou.

Pokud má mít svobodnější společnost šanci na přetrvání, musejí občané nejprve uznat a přijmout za své, že jakýkoliv zásah proti svobodě a majetku jednotlivce je nepřípustným násilím, a že jedinou racionální funkcí státu je takovému násilí bránit a zasahovat proti němu. A samy vlády se nesmějí takového násilí dopouštět. Musejí pokládat za zlo, jestliže je někdo nucen k obětování svých hodnot ve prospěch druhého.

Morální principy jsou však pouhým jedním kamenem celé myšlenkové stavby. Předcházet musí jasné vymezení lidské bytosti a její přirozenosti, jíž je schopnost rozumu a svobodná vůle. A základem musí být epistemologie a teorie poznání, která objasní, jak lidé poznávají realitu, a zda to, co vnímají, je platné, a zda je člověk schopný realitu poznávat s určitostí a jistotou.

Tuto myšlenkovou stavbu nemůže postavit a dostat do povědomí lidí žádná politická strana. Je úkolem intelektuálních elit a kulturních autorit, aby představily a hájily filozofii, která pronikne mezi nejširší veřejnost a bude utvářet jejich názory. Tito obhájci racionální filozofie jsou však dnes ve výrazné menšině. Samozřejmě to neznamená, že každý obyčejný člověk by se měl stát filozofem a být schopný formulovat morální principy a logicky je odvodit z faktů reality. Stejně jako dnes průměrný volič socialistů neví zhola nic o Marxovi, Bernsteinovi, nebo o Kohákovi a Bělohradském, ani možná nikdy neslyšel slovo kolektivismus, a přesto mu to nijak nebrání v tom, aby s plným přesvědčením souhlasil s redistribucí bohatství, tak stačí, aby lidé postupně přijali myšlenku individualismu, na rozumu postaveného egoismu, a svobody za svou.

Takový filozofický systém představila během druhé poloviny 20. století americká spisovatelka Ayn Randová, a nazvala jej Objektivismem. Ayn Randová důrazně odmítala různé polovičaté pokusy vracet do americké politiky laissez-faire kapitalismus bez patřičné filozofické obhajoby. Například na adresu americké Libertariánské strany, kteří se na pravém křídle politického spektra snažili konkurovat republikánům, prohlásila: "Nejde o obhájce kapitalismu. Je to pouze skupina lidí hledajících publicitu, kteří předčasně spěchají do politiky, protože chtějí pomocí politické kampaně vzdělávat a vychovávat občany - což není možné. A co víc, jejich vedení sestává z osob nejrůznějších přesvědčení, od náboženských konzervativců až po anarchisty." (Ford Hall Forum: Egalitarianism and Inflation, 1974)

Filozofickou stránku věci nelze jen tak přeskočit. I kdyby nakrásně některá nově vzniklá pravicová strana byla schopna prosadit výraznou liberální a protržní reformu, jak dlouho se tato politika udrží tváří v tvář demagogii socialistů, kteří jsou schopni z jakéhokoliv problému vinit neregulovaný trh a přesvědčovat své voliče, že silný stát je to, co vede k prosperitě a blahobytu? Bude možné hájit liberální politiku, aniž by měla skutečnou oporu ve vědomí většinové veřejnosti? Jestliže si průměrný občan myslí, že úkolem státu je přesouvat blahobyt od bohatých a šťastných k chudým a trpícím, nemůže žádná liberální politika přežít.

"Bitvu musíme svést na poli filozofie, nikoliv politiky. Politika je jen posledním důsledkem, praktickým vyústěním fundamentálních myšlenek, které v dané kultuře převládají. Nelze změnit nebo bojovat proti následkům, aniž bychom napřed bojovali a změnili příčiny." (Ayn Rand: Philosophy - Who Needs It, kapitola What One Can Do?)

"Politika je založena na třech dalších filozofických disciplínách: metafyzice, epistemologii a etice - na teorii lidské přirozenosti a vztahu člověka k realitě. Pouze na takových základech lze formulovat konzistentní politickou teorii a dosáhnout jejího uvedení do praxe. Jestliže se však pokusíme vstoupit do politiky bez takovýchto základů, výsledkem může být jen rozpačitá změť neschopnosti, marnosti, nekonzistence a povrchnosti. ..." (Ayn Rand: Choose Your Issues, The Objectivist Newsletter, 1962)

Svobodná společnost a kapitalismus v 19. století, v dobách své největší slávy, nikdy neměl rozhodnou filozofickou obhajobu, zatímco kolektivismus byl hlásán nejvěhlasnějšími filozofickými autoritami. Proto byl skutečný kapitalismus odsouzen k zániku a dnes světu vládne smíšená ekonomika, která stále rychleji nabírá směr k nefalšovanému socialismu, ve kterému budeme pod neustálým dohledem euroagentů a bez svolení byrokratů nebudeme smět vůbec nic. Pravicové strany na tom samy o sobě dlouhodobě nemohou nic změnit - jsou schopné v nekonečném zápasu s levicí tento trend jen zpomalovat. Bitva o svobodnou společnost se odehrává jinde.

Jestliže se tedy kterýkoliv obhájce svobody pokusí založit novou pravicovou stranu a měnit politické prostředí, měl by si uvědomit, že bojuje marný zápas, ve kterém nemůže vyhrát - skončí buď jako nevýznamný leader nevýznamné straničky, nebo své názory a dobré úmysly pohřbí v kolotoči kompromisů.