Loni touto dobou si mi stěžoval kamarád, jenž spojil svůj politický osud s Občanskou demokratickou stranou. Prý do ní vstoupil, aby pomohl muži jasných názorů a činů, Václavu Klausovi. Po rozčarování z toho, kdo Klause v předsednickém křesle vystřídal, nadšeně zatleskal Mirkovi Topolánkovi, když ideologii ODS obdivně pojmenoval jako „klausismus“.

A jeho předchůdce ani slůvkem nezaprotestoval, ačkoli sám jinak koncovku „ismus“ pojímá pejorativně. Naposledy při zmínkách o „homosexualismu“. O to roztrpčenější můj přítel byl, když Václav Klaus ODS opustil. Nevěděl: má zůstat, nebo odejít se svojí ikonou? Zůstal – a dodnes se zlobí jak na Topolánka, tak na Klause.

S těmi, co jednou pokořili pomyslný Everest, máme v české politice svízel. Jejich odchod z partajního výsluní obtížně prožívají oni sami i jejich spolustraníci. Příběh z podobného soudku zažívá nyní Česká strana sociálně demokratická. Navíc nikoli poprvé.

Bývalý premiér a do loňského léta předseda sociální demokracie Jiří Paroubek přiznal, že na podzim chystá vznik nové strany levého středu. Není přitom vyloučeno, že ke svým účelům využije Českou stranu národně socialistickou, oficiálně používající název ČSNS 2005, která je nositelkou více než staleté tradice a která pod různými názvy a s různou silou přečkala až do dneška.

Paroubkovi se záhy vysmál jeho předchůdce v čele vlády i ČSSD Miloš Zeman. Prý Paroubek není osobnost a jeho strana pohoří. Přitom Strana práv občanů – Zemanovci, kterou nejznámější důchodce z Vysočiny inicioval a s jejíž pomocí by rád v přímé volbě kandidoval na prezidenta republiky, rovněž živoří v nekonečném mimoparlamentním rybníku.

Není tomu ale tak, že silné osobnosti dokáží přežít i porážku a hubené roky ve svých domovských stranách a že nepotřebují zakládat trucpodniky? Jenže Zemana i Paroubka vždy ovládala ješitnost, nikdy se nedokázali zařadit mezi mnohé, jak se například podařilo expremiérovi a někdejšímu evropskému komisaři Vladimíru Špidlovi. Než být pátý ve velké straně, to raději budu první v uskupení novém, neznámém a slabém, říkají si patrně oba.

Nic to přitom nemění na zásluhách a schopnostech této rozkmotřené dvojice. Zeman byl nedostižitelný v sepisování politických programů, Paroubek proslul coby zdatný stratég a odhodlaný vojevůdce. Každý z nich ve své době pozvedl ČSSD ode dna. Odtud patrně jejich dojem, že na co sáhnou, to se povede. Ovšem zapomínají, že k úspěchu je zapotřebí i silná značka, k níž mají lidé důvěru. O takovou se nyní nemůže opřít ani jeden, přestože třeba národní socialisté do roku 1948 patřili k oporám české politiky.

Strana Miloše Zemana zatím veřejnosti neúspěšně nabízí zhuštěné levicové teze s důrazem na přímou demokracii. Strana Jiřího Paroubka bude chtít s odkazem na osobnost Edvarda Beneše akcentovat vlastenectví a sociální témata. Prý bude mít také ambici „hlídat“ sociální demokracii, aby příliš „nezpravicověla“. To zní od Paroubka přinejmenším kuriózně.

Právě on byl v minulosti symbolem velké koalice levicové ČSSD a pravicové ODS na pražském magistrátu. Tentýž Jiří Paroubek na sklonku roku 2006 na pozadí vládní krize předkládal občanským demokratům programový průnik honosně nazvaný Agenda 2010. V době, kdy veřejnost zneklidňovaly poplatky ve zdravotnictví a zákonodárci vedli spor o českou armádní misi v Afghánistánu, neváhal Paroubek navrhnout vyobchodování jedné položky za druhou. A byl to také Jiří Paroubek, který ještě letos na jaře doporučoval, aby nevyzpytatelné Věci veřejné skončily v Nečasově vládě a sociální demokracie s vyhlídkou předčasných voleb tolerovala menšinový kabinet ODS a TOP 09.

Ani Jiří Paroubek, ani Miloš Zeman, který s tichou podporou ODS vládl v opozičně-smluvních letech 1998–2002, nejsou zárukou levicovosti. Pouze pragmatismu a technokratického přístupu k moci. Byli sice úspěšnými premiéry, ale podíleli se také na štěpení české společnosti a zhnusení občanů z politiky. Jejich jména najdou důstojné místo v učebnicích dějepisu a skriptech politologie. Sotva ale mohou být zárukou lepší, kultivovanější a poctivější politiky příštích let. A nic na tom nemění ani pochybnost, zda takovou zárukou může být jimi opuštěná ČSSD. Protože je podezřelá strana, která nejprve přitáhne a potom ztratí výrazné figury Zemanova a Paroubkova formátu.

Poněvadž jsem ale začal připomínkou dost podobných poměrů v protilehlém modrém táboře, kde se navíc v současnosti zaobírají myšlenkou, co s loni zatraceným Mirkem Topolánkem, aby třeba také on nevzal „roha“, dá se vše svést nikoli na selhávající partaje, nýbrž na charakterový profil těch, co krouží kolem politické moci jako můry kolem světla. A to už je spíše než pro politologa téma pro znalce z oboru psychologie.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6