O tom, jaký důraz klade prezident Zeman na personální rozměr svých pravomocí, hodně vypovědělo jeho zasahování do rošád na českých ambasádách v zahraničí i neochota jmenovat profesorem Martina C. Putnu. Miloš Zeman je aktivní i při výběru ústavních soudců, které podle ústavy jmenuje po odsouhlasení Senátem. O některé se již musel s horní parlamentní komorou přetahovat jako jeho předchůdce Václav Klaus.

Vztah prezidenta k ústavním soudcům definuje článek 62 Ústavy České republiky, tedy ten samý, který říká, že prezident "jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády". Článek 68 pak praví, že "předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů".

Není pochyb, že hlava státu nemůže do vlády prosadit někoho proti vůli premiéra. Zvyklostí také je, že prezident jmenuje za ministry ty osoby, jejichž jména mu premiér přinese. I když třeba prezident Klaus měl sklony prověřovat si kompetenci některých z nich. Známý je též případ jeho malé ochoty odvolat z Nečasovy vlády ministra školství Dobeše.

Ve vládě, která se zvolna rodí, by Zemanovi mohly některé tváře vadit. Zvlášť vysazený je na sociální demokraty Lubomíra Zaorálka, Vladimíra Špidlu a Jiřího Dienstbiera. Prvním dvěma vyčítá neochotu volit jej v parlamentu prezidentem už v roce 2003, třetí měl tu drzost se mu postavit v přímé volbě. Jenže všichni patří k nejbližším spolupracovníkům pravděpodobného premiéra Bohuslava Sobotky, jenž v ČSSD nedávno výrazně posílil, a Zaorálek je rovněž předsedovou oporou v nejužším partajním grémiu i při povolebních vyjednáváních.

Vášnivé debaty se již rozběhly nad možností, že by se Zeman takříkajíc šprajcnul. Přinejmenším může jmenování některých ministrů zdržovat a premiérovi vymlouvat. Nejspíš se do nich pokusí také párkrát zarýt. Každopádně by jej měli v budoucnu stále v patách - coby muže čekajícího na každé jejich zaváhání. Resorty, které jsou skloňovány s uvedenou trojicí, nadto patří k těm, jež má Zeman tradičně v hledáčku. Rád rebeluje v zahraniční politice i ve vztahu k životnímu prostředí. Na ministerstvo spravedlnosti sice přenesl agendu milostí, ovšem jak akce Čisté ruce, tak letošní setkání s vrchním státním zástupce Ištvanem ukazují, že o potírání zločinu se prezident zajímá velmi intenzivně.

Sobotka by mohl uvažovat o daru prezidentovi v podobě navržení nějakého haškovce do vlády na úkor svých spojenců. Nic však zatím nenasvědčuje, že by se k tomu chystal. S Milošem Zemanem se ale schází a hovoří. Patrně se oba budou mít tendenci dohodnout na korektních vztazích, přinejmenším do chvíle, než se jednomu nabídne možnost hodit druhého přes palubu. Bylo by lákavé být neviditelnou muškou a slyšet, co si Zeman se Sobotkou špitají. Jak si porcují sféru vlivu a jaké ústupky vzájemně činí.

Klid zbraní je ale v zájmu ČSSD i Hradu. Sociální demokraté musí být schopni koncentrovat síly na prosazení se uvnitř křehké koalice. Veřejné přestřelky s prezidentem by je zbytečně vysilovaly. Ovšem také Zeman touží po úspěchu. Ten mu nejsnáze zajistí symbióza s pevnou a akceschopnou vládou. Musí brát v potaz i čerstvý průzkum CVVM, podle něhož klesla důvěra občanů v prezidenta o 12 procentních bodů na 39 procent. Určitě to souvisí i s jeho kontakty se vzbouřenci uvnitř sociální demokracie a s výpraskem, který voliči uštědřili Rusnokovými ministry napěchované Straně práv občanů. Lidé mají rádi nekonfliktní prezidenty. Počkejme si, zda se tomu kroky Miloše Zemana přizpůsobí.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus