Když exministr Pavel Němec sáhl po dosud nepoužitém §448 trestního řádu a právnicky čistým úkonem předal trestní stíhání „katarského prince“ orgánům jeho vlasti, tehdejší opoziční poslanec Jiří Pospíšil zapřel své právnické vzdělání a prohlásil jeho počin za nezákonný. Spolu s bývalou nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou poskytl vydatnou oporu štěkající smečce hlídacích podvraťáků demokracie, která od té doby pronásleduje Pavla Němce na každém kroku a štve proti němu veřejnost.

Můžeme si cokoli myslet o etické stránce té věci, stejně jako o cestě Václava Klause do Thajska za účelem vyjednání předání dvou českých pašeráků drog k výkonu trestu do vlasti, nicméně §448 trestního řádu v tehdy platném znění takový postup umožňoval. Pavel Němec zasáhl ihned po podání obžaloby, tedy v době, kdy soudní řízení ještě nezačalo, nejednalo se tedy o odnětí věci zákonnému soudci. Až do nařízení veřejného jednání soudu je právem moci výkonné rozhodovat o tom, kdo bude souzen.

Jiřímu Pospíšilovi se ale podařil kousek, kterým svého předchůdce daleko předčil. Po návratu na ministerstvo začal zpochybňovat různá rozhodnutí Daniely Kovářové, kterou považuje za nositelku vlivu Pavla Němce v resortu spravedlnosti. Mezi jiným vyvolal svými mediálními výstupy štvavou kampaň bulváru pracujícího s informacemi ministerstva i jeho osobními o nepravostech, jichž se měla dopustit podáváním tak zvaně kontroverzních stížností pro porušení zákona.

Nakonec se pustil ještě dále: vzal zpět její stížnost ve prospěch Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, odsouzených za loupež 74 milionů Kč z auta bezpečnostní agentury k trestům odnětí svobody v trvání 10 let. Současně zrušil přerušení výkonu trestu, jež stížnost doplňovalo.

Prohloubené poznání záležitosti ukazuje, že štvavá kampaň proti Daniele Kovářové nemá právně čistý podklad. Tvrzení, že ministerstvo provedlo pod Pospíšilovým vedením analýzu jejích stížností pro porušení zákona a na jejím základě vytipovalo deset podezřelých případů, je totiž v podstatě nesmysl. Opodstatněnost stížnosti pro porušení zákona nelze posoudit jinak než jejím porovnáním s obsahem trestního spisu. Příslušné spisy ale nemá ministerstvo k disposici, protože existují jen v jednom vyhotovení, a nacházejí se společně se stížnostmi na Nejvyšším soudu ČR. Je tedy zřejmé, že Jiří Pospíšil podnítil útoky na Danielu Kovářovou bez odborného posouzení stížností, aniž by k tomu měl právní důvod.

Nejvíce se ale spálil právě „hrdinským kouskem“ výše zmíněného zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona. V době, kdy o něm rozhodl, již bylo nařízeno veřejné jednání soudu. Dopustil se tedy protiústavního zásahu do nezávislosti soudu, pokusil se o odnětí věci zákonnému soudci a o porušení principu rovných zbraní. Zatímco Němcův vstup do kauzy „katarského prince“ může vzbuzovat pouze etické pochybnosti, zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona, podané Danielou Kovářovou ve prospěch odsouzených Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, je neomluvitelným profesním selháním ministra.

Standardní odpovědí na nepřístojnost tohoto druhu je stížnost Nejvyššího soudu ČR proti rozhodnutí ministra k Ústavnímu soudu ČR. Ministr, jenž navodil takovou situaci, by neměl čekat, zda ho Nejvyšší soudu ČR napadne, a měl by odstoupit.

Celá věc má ještě jednu stránku, která se ukrývá za kouřovou clonou pronásledování Daniely Kovářové a nevzbudila zájem novinářů: pokud by odsouzení byli skutečně pachateli loupeže, mohli by po přerušení výkonu trestu vyzvednout ukrytých 70 milionů Kč a zmizet. Nikoho z novinářů, kteří v posledních dnech napadali Danielu Kovářovou, nenapadlo podívat se po odsouzených. Jsou-li doma a vyčkávají-li na projednání stížnosti Nejvyšším soudem ČR, je to důkaz neviny a důvodnosti zásahu v jejich prospěch. Pokud mezitím vycestovali do zahraničí, bylo by naopak na místě, aby se na důvody přerušení výkonu trestu zeptala Daniely Kovářové policie.

Nemění to nic na tom, že ministrův zásah byl v každém případě po právní stránce scestný a ani úniku odsouzených nemohl předejít. Naopak, mohl by je pobídnout k většímu spěchu.