Ctihodní zákonodárci zvolení za Věci veřejné (2V) do neméně ctihodné dolní komory českého parlamentu budou pracovat pro blaho české postkomunistické demokracie v poloze, jaká k tomuto nejposvátnějšímu poslání patří. Tedy vsedě. Nebudou nuceni stát dlouhé hodiny stát, jak navrhoval jeden z nich, Petr Skokan (dříve ODS).

Když jsem ho slyšel včera (26. 4.) večer hovořit o tom, že pokud nebudou jejich někdejší kolegové z klubu 2V (trio zloduchů, mezi nimiž jsou dva dva bývalí vysocí představitelé této strany), přesazeni (zřejmě jsou stiženi politickou leprou), zůstanou dvojvéčkaři stát. Usínal jsem s obavami, zda se tento rébus podaří vyřešit, neb osud této země, kvalita sněmovnou přijímaných zákonů a snižování deficitu veřejných financí je mi nade vše.

Co je zpěv poslance Korteho, co roztomilé zmatení knížete pána „von und zu Schwarzenberg“ při hlasování o nedůvěře kabinetu proti tuhnoucím svalům dolních končetin krásných dam a ztepilých pánů z uskupení, kde bohatí dávají chudým půjčky po staticících v obálkách, na čestné slovo, tak nějak po furiantsku do desek s pracovními podklady pro politická jednání? A jak by se asi zachovali gentlemani z jiných partají, kdyby vedle nich začaly půvabné dvojvéčkařské poslankyně umdlévat, vysíleny nekonečných stáním a přešlapováním? Uvolnili by jim své místo „napříč politickým spektrem“ a riskovali tak zásadní narušení zasedacího pořádku? Sněmovna přece není holubník!

Oceňuji státnické gesto většiny poslanců, kteří moudře vyřešili hrozící krizi české demokracie tím, že umožnili dvojvéčkařům pracovat vsedě. Vždyť znavený zákonodárce je stejně nebezpečný jako hladový žralok poblíž šnorchlujících turistů u sinajského pobřeží. Nevíme, jak se zachová, ale dá se to vytušit …

Představme si tu tragédii, kdyby vyčerpaní poslanci 2V neměli dost sil k dokonání hlasovacího aktu ve prospěch spásy naší ekonomiky, reformních zákonů. Anebo byli únavou zmatení jako lesní včely - chtěl jsem napsat jako v úterý večer ministr zahraničí, který by bez nápovědy samotného ministerského předsedy byl štonc vyjádřit se pro návrh znamenající konec fungování vlády, jejímž je prvním místropředsedou - a při hlasování by jim napovídali okolosedící poslanci ČSSD nebo KSČM.

Nic z toho nehrozí, noční můra je pryč, zlý sen odvál den plný nadějí: Kočí, Škárka a bývalý esenbák Huml se stěhují „na hanbu“. Čest dvojvéčkařů je zachráněna.

A teď vážně. Není odmítnutí dvojvéčkařů sedět vedle rebelů něčím horším než jen projevem dětinskosti? Není to cosi jako „politický rasismus“?

Celý svět se svého času pohoršoval nad apartheidem v politické praxi Jihoafrické unie, později JAR. Snad všichni obdivujeme a oceňujeme pastora Martina L. Kinga a jeho úsilí za občanskou rovnoprávnost, k níž ho inspirovala mimo jiné segregační pravidla uplatňovaná ve veřejných dopravních prostředcích na jihu USA (v jednom vozidle místa zvlášť pro bíle a zvlášt pro barevné). V současné době musíme vystupovat proti „antiizraelskému apartheidu“ - např. ve sportu, kdy (nejen) íránští reprezentanti odmítají nastoupit k závodu či utkání, je-li jeho účastníkem zástupce Izraele.

Podobnými příklady bychom mohli zaplnit celý tento příspěvek. Čím se od nich liší počínání dvojvéčkařů? Co tak hrozného - v principu - vadilo v padesátých letech v Alabamě bělochům na černoších, že odmítali vedle nich jezdit v městských autobusech? Co tak hrozného - v principu -vadí íránskému plavci na izraelském, že s ním odmítá soutěžit v jednom bazénu? Co tak hrozného – v principu – vadí dvojvéčkařům na Kočí, Škárkovi nebo Humlovi, že v odmítají sedět vedle nich v parlamentní lavici?

Je to zásadní otázka.

Neboť: odmítáme-li někdejší apartheid v JAR, někdejší rasovou segregaci na jihu USA či politickou segregaci namířenou proti Izraeli, musíme odmítnou i segragační princip uplatněný vůči triu dvojvéčkařských rebelů ve sněmovně. V opačném případě se musíme zeptat: Nemůže-li (dejme tomu) pan Skokan sedět vedle (dejme tomu) pana Škárky, mám já právo požadovat, aby mi místní Rom uvolnil místo v autobuse MHD jenom proto, že tam chci sedět já a současně nechci, aby on seděl vedle mě?

Podle občanského principu, který ctím, samozřejmě nikoli. Ale podle principu, který v Poslanecké sněmovně uplatnily Věci veřejné?

Stejskal.estranky.cz