Základní otázkou budoucnosti české politiky je, zda nová vláda bude natolik silná a tvrdošíjná, aby zničila moc oligarchických mafií, které ovládají Českou republiku. Pokud „vláda práva“ a „boj proti korupci“ zůstanou i tentokrát jenom na papíře, bude na mnohá léta promarněna asi poslední šance na změnu.

Ve všech postkonfliktních společnostech na celém světě se, bez ohledu na kulturní a náboženské zázemí, objevuje společný fenomén – to, co lidé od změny režimu chtějí nejvíce, je pocit spravedlnosti. Ne blahobyt, ne nedosažitelná absolutní spravedlnost, ale obyčejný pocit oné spravedlnosti, která dovoluje občanům opět se ztotožnit se státem a jeho fungováním. Jediný pocit, který, pokud je sdílen většinou, vytváří skutečné společenství a hrdost jeho příslušníků. V tomto smyslu je výsledek voleb roku 2010 přelomovou šancí. Chléb se bude lámat brzy. Přitom není vůbec jisté, že se vláda proti mafiím dokáže prosadit.

Už večer po volbách se v pražských Žlutých lázních sešla skupina „přátel“, navyklá mít doposud nekontrolovatelný vliv na politiku a zakázky z veřejných zdrojů. Co může mít za společný zájem údajně levicový Jan Kočka s údajně pravicovým Romanem Janouškem či vyjednavačem ODS Vodrážkou nebo Vítem Bártou, skutečným vůdcem Věcí veřejných?

Pro ČSSD je odchod Jiřího Paroubka, Petra Bendy či bývalého ministra Zgarby darem z nebes. Sociální demokracie dostala šanci projít v opozici zásadní modernizací, jejíž velmi důležitou součástí by mělo být právě odtržení od regionálních oligarchií a důraz na vládu práva a transparentnost veřejného prostoru. Dokáže to ale strana, v níž mají velké slovo Jaroslav Palas, Milan Urban, David Rath či Milada Emmerová?

Nová ODS Petra Nečase je v ještě složitější situaci. Setrvání Pavla Béma ve funkci primátora se v Praze, z pohledu strany, přibližuje politické sebevraždě. Nic už nemůže ODS více uškodit a o to více pomoci novým stranám i opozici v podzimních komunálních volbách. Nečas coby pravděpodobný premiér tedy bude od začátku stát proti pražské pevnosti legendární korupce, propojené s podobně strukturovanými vlivnými skupinami ze severních i jižních Čech, o severní Moravě nemluvě. Pokud má mít jeho pokus o koalici vlády práva a rozpočtové zodpovědnosti šanci, musí zvítězit především a nejdříve v ODS.

Tím, kdo by mohl nové vládě značně ulehčit práci, je odcházející premiér Jan Fischer. Ti, kdo ho ze strany ČSSD a ODS omezovali, byli smeteni nebo alespoň oslabeni. Mohl by jedním mávnutím ruky znemožnit ministryni spravedlnosti Kovářové skandální utrácení a podepisování otevřeně korupčních miliardových smluv na poslední chvíli. Mohl by donutit ministryni Kopicovou, aby ochránila Akreditační komisi před útokem justiční mafie. Mohl by nechat volnou cestu vyšetřování protiprávního jednání ministryně zdravotnictví Juráskové a jejího skutečného nadřízeného, byť formálně jenom náměstka, Marka Šnajdra. Nebyli to právě oni, kdo za stovky milionů objednal vakcíny, které se nyní budou vyhazovat? Je po volbách a Janu Fischerovi už nic nehrozí. Pokud chce být vzpomínán jako státník, měl by vyčistit stůl svému nástupci.

Je totiž víc než smutné, když ministryně Kovářová ještě do poslední chvíle kšeftuje s nezávislostí justice. 14. května například udělila osobní ministerskou výjimku tehdy ještě poslankyni ČSSD Haně Šedivé, které uznala devatenáct let starou zkoušku komerčního právníka za „odbornou justiční zkoušku“. Jedině tak se jedna z nejméně pracovitých a určitě nejarogantnějších političek mohla stát o deset dní později soudkyní. I když, jak se praví na soudu pro Prahu 6, kam od prvního srpna nastupuje, „v životě soud neviděla ani zdálky“.

O ještě horších podvodech ministerstva zdravotnictví příště.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)