Ve své stati Špatně zaříznutý čuník se Bohumil Doležal domnívá, že Topolánkovo „zaříznutí“ má na svědomí jakási blíže neurčená „hradní tisková lobby“. Souhlasím s ním v tom, že na „zaříznutí“ mají lví podíl především média. Topolánkovy výroky byly sice trapné, hloupé a v jeho postavení krajně neuvážené, ale byly víceméně nevinné a neobsahovaly to, z čeho byl vzápětí médii obviněn. Ovšem přičítat toto chování médií nějaké „hradní tiskové lobby“, to pan Doležal evidentně zaspal dobu a zřejmě se domnívá, že na Hradě dosud sedí prezident Havel. Vždyt po celou polistopadovou éru patří rozhodující vliv v médiích právě Havlově „pravdě a lásce“ a všechny mediální dehonestační kampaně a hony na čarodějnice probíhaly vždy v režii pravdolásky a nejčastěji proti Klausovi a ODS. Stačí vzpomenout mediální běsnění provazející sarajevský atentát, mohutnou propagaci všech pravdoláskových aktivit (Dřevíčská výzva, Impuls 99, Děkujeme odejděte...), intenzivní a nekončící mediální masáž proti opoziční smlouvě, televizní vzpouru a s ní spojený obrovský mediální humbuk, plus spoustu dalších výzev a petic, kterým média popřávají neúměrně velkou pozornost pokaždé, když je organizují vždy titíž „pravdoláskoví“ lidé.

Chtěl nám snad pan Doležal naznačit, že dnes tu máme nějaké jiné, zcela vyměněné novináře, nějakou novou „hradní tiskovou lobby“, která už nezařezává ty „čuníky“ , na které ukázal prstem Havel, ale ty, na které ukáže Klaus? Proč potom ale zůstává strana, která je Klausovi ideově nejbližší, Machovi Svobodní, zcela mediálně ignorována, zatímco pravdoláskovým TOPem 09 bylo dokonce už před jeho vznikem v médiích doslova přeTOPováno?

Odpověď je jednoduchá. Novináři jsou pořád ti samí, média přece stále ovládá „pravda a láska“, to ona způsobila „zaříznutí čuníka“. Ne, že by to byl od ní cílený plán, vždyť Topolánek byl vlastně takový její bílý kůň, který (vědomě či nevědomě) úspěšně pracoval na cestě ODS do politické bezvýznamnosti (což je přece politický cíl pravdolásky od chvíle, kdy ODS vznikla). Pravdolásce se dnes přece do kampaně hodiloTopolánka překroucením jeho výroků jen tak trochu pošpinit, jen tak trochu ODS rozhádat, protože to je přece nejlepší způsob, jak od ODS odehnat další voliče a přilákat je do otevřené náruče pravdolásky, maskované pro tentokrát za „nejpravicovější ze všech pravicových“ , a sice TOP 09 (kontrolní otázka: může být opravdová konzervativní pravice eurohujerská, když z Bruselu se na nás valí ryzí socialismus?) Určitě ale pravdoláska nezamýšlela svého bílého koně Topolánka zaříznout úplně, vždyť jí ještě mohl prokázat cenné služby dalším oslabováním ODS, z čehož by těžila zejména TOP 09. A zpočátku to tak i vypadalo, že Topolánek všechny výzvy k rezignaci ustojí. Jenže se stalo něco nečekaného: ODS v sobě náhle objevila pud sebezáchovy, pohár trpělivosti s Topolánkovými verbálními úlety a aférami přetekl a nadkritické části členské základny konečně docvaklo, že Topolánek je pro ODS koulí, která je táhne ke dnu a od které je třeba se odříznout, má-li mít ODS aspoň hypotetickou naději na úspěch ve volbách.

Je jenom škoda, že jim to nedošlo dříve. Nejde totiž jen o Topolánkovu prostořekost, nedostatečnou sociální inteligenci a úzké osobní vazby na lobbisty. Mnohem horší je, že celou ODS přivedl do ideově rozplizlých středových vod, kam ji její skalní voliči odmítli následovat. Právě tento posun ODS umožňuje pravdoláskovému TOPu 09 lovit voliče svým dnešním „pravicovým populismem“. A v tom posunu Topolánka jeho spolustraníci, zejména ti ve vedení ODS, až dosud bezvýhradně podporovali. Přinejmenším od prohraných krajských a senátních voleb ODS promeškala mnoho příležitostí, jak Topolánka vystřídat standardním způsobem, tj. zvolením jiného předsedy na řádném kongresu. Jenže Topolánek se držel funkce jako klíště, kopal kolem sebe, rozesílal redakcím hanlivé esemesky na své spolustraníky, jakýkoliv potenciální protikandidát byl pro něj „pučista“ a demokratická volba (někoho jiného než Topolánka) byla pro něj „puč“. Přitom celé vedení ODS Topolánka podporovalo jak v zametání jeho úletů , tak v nové (ne)ideové orientaci strany, včetně jeho lživých a paranoidních výpadů proti Klausovi, a to tak dlouho, že je dnes tím „topolánkismem“ celé vedení ODS taky načichlé. Tudíž je pro voliče obtížné uvěřit, že pouhým odchodem Topolánka se všechno změní. Ani nestandardní způsob, jakým byl Topolánek nakonec odstaven, nedělá na voliče dobrý dojem (kdyby měl Topolánek skutečně na srdci volební úspěch ODS a zastavení Paroubka, odstoupil by sám a potichu). Bude teď velmi těžké přesvědčit voliče, kteří od ODS v důsledku Topolánkových eskapád utekli, aby se vrátili.

1.4.2010