Obsah nahrávek telefonátů pražského exprimátora Pavla Béma a podnikatele Romana Janouška je zcela zásadní. Poněvadž ale pouze potvrzuje, co se léta šuškalo, tedy že je nám chvílemi našimi mocnými předváděno loutkové divadlo, chci si dnes povšimnout spíše pozadí a okolností pořízených odposlechů.

Zajímavé by bylo vědět už jen to, odkud se záznamy dávných telefonátů vynořily. Při vší úctě k reportérovi MF Dnes Jaroslavu Kmentovi totiž nevěřím jeho tvrzení, že "jde o výsledek dlouhodobé práce, stejně jako to bylo v případě odkrývání pravé tváře Víta Bárty". Investigativci mohou zjišťovat ledacos, neumím si však představit, jak je může napadnout, zda náhodou nebyly na toho či onoho nasazeny odposlechy a zda náhodou nejsou někde na bezbřehém trhu informací dostupné. Zkrátka a dobře, mnohem pravděpodobnější je, že záznamy novinářům někdo nabídl. A ten "někdo" měl nějaký motiv.

MF Dnes by nám také mohla prozradit, čemu přizpůsobila načasování zveřejnění nahrávek. První díl vyšel den po jednání poslanců o nedůvěře Nečasově vládě. Na tvrzení, že redakce materiál získala až v onen rušný sněmovní den, by asi nikdo nenaletěl. Bylo to tedy tak, že noviny spustily žhavý skandál až po klíčovém parlamentním hlasování schválně?

Otevřenější hru bychom však měli požadovat nejen po žurnalistech, ale především po politicích. Znali Bémovy kontakty a praktiky? A dělali s tím něco?

Bývalý premiér Mirek Topolánek nemlčí, naopak nešetří dunivými vzkazy do své domovské politické stáje. Když pomineme tradiční stížnosti na nechutné špiclování, slyšíme od Topolánka věty, ze kterých mrazí. MF Dnes například 28. března přiznal, že dostával z Bezpečnostní informační služby trendové informace o prorůstání podobných struktur, jako byla ta Janouškova, do státní a veřejné správy. Nic s tím však evidentně nedělal, nic nechtěl důsledně odhalit, ničemu nechtěl zabránit. Uvedl dokonce, že s Bémem svého času uzavřel pragmatickou dohodu, jejíž součástí bylo, že se nebude montovat do pražského dění, a Bém naopak se svými kamarády nebude vstupovat do Topolánkova centrálního hájemství. Jakoby expremiér jezdil jak do italského Toskánska, tak na Sicílii, a to nejen kvůli rekreaci, nýbrž – řekněme – i ze studijních důvodů.

V závěru interview pak Topolánek říká: "Pokud teď ODS neudělá něco sama se sebou, a speciálně v Praze, tak ztratí Prahu a nemůže aspirovat ani na žádné vítězství v celostátních volbách. A podotýkám, že ten problém v Praze není jen stranický a netýká se jen ODS. Je to daleko hlubší. Ten systém nese stopy, nechci říkat organizovaného zločinu, ale jakési širší dohody." Tolik tedy Mirek Topolánek v roli generála po bitvě. Kdyby mu však toto říkal před pěti lety někdo jiný, poslal by ho k šípku. A je jedno, jestli z důvodu udržování křehkého vnitrostranického příměří, nebo pro závislost na jiných zákulisních politicko-byznysových bratrstvech, reprezentovaných například Markem Dalíkem.

Koneckonců, nějakého toho "přítele na telefonu" má většina čelných politiků. To je nejspíš důvod, proč se jich tak málo k Bémově aféře vyjádřilo. A když už tak učinili, neopomněli se rozhořčit nad tou drzostí někomu napíchnout telefon. Patrně si v hlavě proletěli své vlastní hovory za poslední měsíce. Leč, marná sláva, cokoli se týká výkonu svěřené funkce, má občan právo od svých zastupitelů a o svých zastupitelích znát. Přeci jen jsme demokracií zastupitelskou, nikoli tvrdě korporativní, kde mocní bez okolků tancují, jak otrlé lobbistické struktury pískají.

Pavel Bém se brání jako malý kluk. S Romanem Janouškem údajně provozoval jen to, co činí i jiní. A prezident Václav Klaus předvedl svoji oblíbenou figuru, kterou lze popsat jako "nic nechci slyšet, nic nechci vidět, fízlování je mi z duše protivné". Loni si podobně postěžoval na nafukování korupce. Prý je jí u nás zhruba tolik co v cizině, jen se o ní víc mluví.

Možná právě v tom spočívá jedna z kruciálních systémových závad. Co nechceme vidět, nevidíme. Mluvíme v šifrách, do očí si říkáme nepravdy, leckdy i lži, ale bereme to jako – možná až trochu rituální – součást každodenní praxe. Děsíme se toho, že by naše kroky a naše názory někdo dokumentoval a, nedej bože, poměřoval principy a hodnotami. Zvykli jsme si, že řeči se vedou a voda plyne. Nebo že nad či mimo rámec zákona vstupují do našich životů některé nevábné zvyky a temné závazky loajality.

Jenže pokud jsme si vybrali takto riskantní způsob existence, nepohoršujme se nad odposlechy, které tu a tam nějakého hříšníka sejmou. Ano, slídit a práskat je odporné. Ne však odpornější než zahýbání voličům, daným slibům a hlavně dobrým mravům. Z Bémových skutků a Topolánkových výroků vyplývá, že mnohem lépe než v demokratických procedurách se vyznají v pravidlech určovaných zákulisními kmotry. Co ovšem nevíme, je, kolik dalších čelných politiků s nimi souzní. Třeba nám to ale časem MF Dnes po pečlivé přípravě a za přispění tajemných zdrojů prozradí.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6