Strany buďtež prostředkem společenského pokroku, ne však jeho překážkou; vychovat lid znamená povznést jedince na plnou a životní výši sebevědomí a rozbít lenivost tupé, netečné přilnavosti, všechnu tu pohodlnou zbabělost, nezodpovědnost, nemyslivost, kde necení se duch, idea po své hodnotě, nýbrž počítají se jen líná těla a hlasující ruce.

Po přečtení výše uvedených dvou odstavečků se člověku se až chce zvolat, ano, tak by se dala charakterizovat naše politická současnost. Pozorný čtenář nalezne ovšem dva archaismy a zpozorní. Právem. Ta naše „politická současnost“ není bohužel v české historii nic nového. Jde o část textu z „Manifestu České moderny“. V odborné literatuře se píše o tom, že byl sepsán v roce 1895, což je pravda, ale světlo světa spatřil v novoročním vydání časopisu Rozhledy pro rok 1896. Takže v lednu 2011 je mu oficiálně 115 let.

Jeho autoři jsou významné osobnosti, jejichž právo apelovat na morálku čas dokonale prověřil. Najdeme mezi nimi význačné české básníky (A. Sova, J. S. Machar, Otakar Březina), spisovatele, filozofy, literární kritiky a občanské aktivisty (V. Mrštík – autor základního textu, K. Šlejhar, V. Choc, K. Köner, J. Pelcl, F. Soukup, J. V. Krejčí, J. Třebický, F. X. Šalda). Byla to jiná doba – například dr. Soukup byl v té době již význačným členem sociální demokracie, avšak poslancem a ministrem se stal až o nějaký ten rok později, totéž filozof a pozdější poslanec F. V. Krejčí. Kariéra se tehdy dělala jinak.

Ono nejede jen o výše uvedené dva odstavečky. Přeložíte-li si následující řádky z téhož dokumentu do modernější mluvy, překvapí vás podobnost nikoli náhodná. Bohužel.

Za truchlivých auspicií vyrostla nynější generace. Nesena sympatií k ruchu a životu, přísahala slepě na prapor strany, o které se zdálo, že je začátkem nové epochy v dějinách národa. Důvěrnost ta nesla hořké ovoce. Místo duševní potravy dávány jí fráze a zase fráze - přitom v parlamentech, v táborech a mluvčím žurnálu deklamováno o kulturní výši našeho lidu, o světě, požadavcích doby, soutěži s osvícenými národy, v politické výchově bylo užíváno mladosti její, jak slepých pěšáků na boulangistické šachovnici, společensky se hejslovanilo při pivě. Přesyceni frázemi, vyburcováni pohledem na opatrné podvázání boulangistického křídla, zhnuseni hejslovanstvím a kdedomováním, procitli jsme. Podívali jsme se se skepsí na své otce. Trudný dojem. Za hlaholu trub vyrazili do světa - dnes je vidíme jako bezmocné parlamentární zastupitelstvo žurnálu, jemuž abonentní a různé jiné ohledy diktují pozici ve věcech literárních, politických a společenských. Vidíme lid, jemuž místo světla osvěty dostalo se bengálových produkcí. Lid, jenž se stal prázdnou hlasující masou, které se pro udržení dobré nálady pochlebuje zdravým politickým smýšlením a vysokou inteligencí.

Vynikající český archivář a historik dr. Karel Kazbunda (1888-1982), kterému komunisté bohužel nedovolili po roce 1948 vůbec pracovat a publikovat, kdysi řekl, že i když lidem vysvětlujeme cokoli, pokud se historie týče, stejně nám nevěří.Co jiného nám zbývá, dodával, než jim to neustále opakovat. A vidíte, trvá to doposud.