Týdenní dovolená bez internetu i českých novin byla balzámem na duši. Po návratu jsem s chutí prolezl servery a zjistil, že se zase tak moc nezměnilo. Pravděpodobně jde i o blahodárný vliv fotbalového šampionátu, protože stav Barošovy paty je v tuto chvíli nejméně stejně důležitý, jako osud koaličního vyjednávání. Obec českých publicistů, profesionálních i nás, amatérů, bude potřebovat čas, aby sdělení těchto voleb zkousla a sežvýkala, pro některé to bude úkol zřejmě nadlidský.

Zatím se úvahy typu coby-kdyby dotýkají především vlivu volebního systému na celkový výsledek, pouze Jiří Pehe kárá zelené za to, že zradili svoji levicovost a odmítají Paroubkův rudý koutek. Nadále též přežívají požadavky na státotvornost ODS. Ty jsou také jedním ze stále zelených témat české publicistiky. Jednou je ODS zodpovědná za to, že nesleduje politiku ČSSD a tím ji nutí spolupracovat s komunisty, podruhé za to, že nezajistí dostatečný volební výsledek malým politickým seskupením s podobným programem a tím je utiskuje a drobí pravici, nejčastěji za obojí.

Pokud si dovolím historický exkurs, právě tohle ODS již jednou a velmi velkoryse udělala. V roce 1996 po volbách učinila rozsáhlé programové ústupky ČSSD a poskytla koaličním partnerům zcela neadekvátní zastoupení ve vládě. Co se týká vlastního fungování ODS v tomto období, Václav Klaus, tehdejší premiér, ji na sto procent podřídil potřebám přežití vládní koalice a učinil tak její politiku naprosto nesrozumitelnou a nezřetelnou. Výsledkem byl katastrofální propad voličských preferencí a výrazné prohloubení stranické krize, které vedlo nakonec k odštěpení US. Namísto stejné velkorysosti potencionálně partnerských stran byl Josefem Luxem a Václavem Havlem oprášen projekt politického uspořádání podle vzoru prvorepublikové „pětky“, ve kterém byla pro ODS vyhrazena pozice uvolněná Národní obcí fašistickou a SdP.

Když se podíváme, jak to pomohlo socialistům v jejich přátelském sporu s komunisty o levou polovinu voličstva, volby 1998 i 2002 posílily komunisty natolik, že někteří politologové věřili, že se jim podaří socialisty sežrat podruhé.

Pokus o vytvoření jiné a ještě lepší pravice našel svoje hvězdné hodiny v projektu 4K. Ten sice nakonec definitivně havaroval na rozdílné pozici KDU-ČSL a jejích menších partnerů, počátkem jeho konce ovšem byly střety neúměrných osobních ambic velkých osobností malých stran, tedy přesně to, co dneska odděluje tři procenta podpory veškeré ostatní pravice od pětatřiceti procent podpory ODS.

Problém toho, proč řada osobností raději stojí mimo politické strany, spočívá v nastavení politického systému. Volební zákon pro komunální volby velmi výrazně zvýhodňuje kandidátky s jedním silným kandidátem oproti kandidátkám stranickým. Ke změně dochází až tehdy, když politik vyrostlý v komunále začíná šilhat po vyšších politických patrech a pak již jako hodně hotová osobnost začne přemýšlet o stranickém dresu. Že sžívání politické strany s „nováčkem“, který má už leccos za sebou, není jednoduché, si domyslí každý.

Jisté je, že každé z menších volebních uskupení, až na zelené, bude po těchto volbách muset projít nějakou vnitřní reflexí. Programoví nevoliči, kteří by údajně rádi volili ODS bez ODS, jsou evidentně chimérou a řada lidí, kteří ještě i v právě minulých volbách hodili hlasy do koše, tak příště nejspíše neučiní. Pro tváře odhodlané vkročit do velké politiky tak bude mnohem přijatelnější perspektiva propracovat se náročnými síty velkých stran, než hledání slepých uliček mezi věčnými nadějemi novinářských kaváren.

Jako první se o celé věci začali bavit lidovci. Zcela logicky. Miroslav Kalousek odpískal ambiciózní, ale nepodařený projekt Josefa Luxe jak vyvést lidovce z jejich klerikálního ghetta. Pokusil se znovu vyjít z jistoty, kterou je jejich tradiční volební základna - a nedostal o nic víc, než právě tuto jistotu. Osud lidovců tak nápadně připomíná české komunisty. V reformě jim brání jejich vnitřní konzervatismus, pokus o vykročení z ulity skončil neúspěchem a setrvání na pozicích znamená pomalou smrt.

Volební výsledek nepotěšil ani Vojtěcha Filipa. I když volební výsledek KSČM souvisí daleko více se stalinizací ČSSD než s modernizací KSČM, zdravé jádro mu ztrátu procent i mandátů dá nepochybně vychutnat.

Osobně se domnívám, že žádné výrazné změny volebního systému proti dnes platnému stavu nemůžeme čekat. Prvním důvodem je, že velmi mnoho poslanců poslancuje právě proto, že volební zákon je takový, jaký je. V případě, kdy by se museli postavit na startovní čáru soutěže o jednomandátový obvod, velmi pravděpodobně by selhali.

Druhým důvodem je dikce ústavy, která, Jičínský ví proč, definuje volební systém. Dohodnout se na úrovni ústavní většiny, a to včetně horní komory, praxe ukázala jako úkol nadlidský.

Třetím důvodem je odpor malých stran, především zelených. Zatímco lidovci jsou schopni obhajovat relativně úspěšně svoje mandáty ve svých tradičních oblastech, stačilo by nakrájet velké volební kraje na kousky velikosti Pardubicka a šestiprocentní zelení by na tom byli stejně jako čtyřprocentní. Jestli šest poslanců této strany se na něčem shodne, tak na zásadním odporu k jakékoli změně, která by je v příštím kole vyhnala ze sněmovny. A právě na zelených zřejmě bude stát jakákoli vláda, zelenopravá i zelenorudá.

Čtvrtým důvodem je nemožnost dohody o tom, jak by většinový systém měl vypadat. Zatímco ČSSD (a lidovci s nimi) budou hájit systém dvoukolový, který produkuje v druhém kole politiky francouzského střihu bez barvy a zápachu, ODS se kloní k anglosaskému systému jediného kola, který preferuje politiky výrazné, zakotvené ve svých obvodech, schopné co největší množství voličů oslovit pozitivně. Právě takové vyhraněné osobnosti často likviduje protestní hlasování v druhém kole.

Úspěchy ODS ve městech a krajích dávají nepochybně předpoklad, že právě modří mají lidí do takové volby zdaleka nejvíce. Pro komunisty a zelené je pak jakýkoli většinový systém cestou do pekla.

Změna, která by byla nejlogičtější, zavedení lichého počtu mandátů do sněmovny, naráží opět na problém ústavního zákona, návrat od dnešního sytému k druhému skrutiniu odmítne ODS a nejspíš i ústavní soud, slučování volebních krajů na milionovou velikost neprojde s ohledem na komunální citlivost.

Je tedy velmi pravděpodobné, že i příští volby se budou dít podle stejných pravidel, snad s vyšším počtem preferenčních hlasů.

Termín voleb v podstatě předvídat nelze. Pokud rudé stovce vydrží paroubkovská „zabejčenost“, mohou být spojeny s podzimními volbami komunálními. Tento termín by voliči nejspíše také přijali jako vhodný pro dělání reparátu. V opačném případě nemenšinová - nevětšinová Topolánkova vláda může proklopýtat část volebního období nebo také celé, podle toho, jak dobře se budou cítit poslanci opoziční i koaliční ve svých křeslech. Totéž se, samozřejmě, může podařit vládě Paroubkově, pokud alespoň jediný zelený poslechne káravý hlas Pehe a stejně tak může ve stylu Limonádového Joe vzniknout koalice libovolně velká, kakaové skvrny – nekakaové skvrny. Žádná z těchto perspektiv není nijak lákavou.

Odkoukal jsem poledního Moravce, na krátkou chvilku přepnul na Sedmičku. Zaorálek, do chvíle, než se alespoň trochu vzpamatoval, byl ochoten nesvolat ustavující schůzi sněmovny, dokud mu ODS neslíbí post jejího předsedy pro Paroubka, volby podle něj vyhrála ČSSD, protože dostala více hlasů než posledně, kdy také vyhrála. Rath zase tvrdil, že jako lobbista dokáže levou zadní od státu koupit za dva miliony majetek za půl miliardy, pěkně to za něj a jeho kamarádů fungovalo.

Komunistický místopředseda Dolejš víceméně potvrdil, že budou se sociálními demokraty společně prosazovat Paroubka za předsedu a Filipa za místopředsedu sněmovny. A pozvaný politolog Bureš navrhl pro volby do sněmovny systém, ve kterém by se v každém kraji volil stejný počet poslanců, v Karlových Varech jako v Praze. Tím by se podle jeho názoru odstranily disproporce v přepočtu hlasů na mandáty, na které doplatil třeba Pávek na Liberecku.

Je horko, tím se dá vysvětlit leccos.