Stranu svobodných (občanů) založil Petr Mach v období vrcholícího zápasu o Lisabonskou smlouvu. Politika, že „vše špatné z Bruselu jest“, je ostatně i současným programem jeho pidistrany. V pořadu Politické spektrum na ČT24 se sešel spolu s kancléřem Konzervativní strany a předsedou České pravice, aby „poklábosili“ o problémech české pravice. A byl to pořad poučný hned z několika důvodů.

Petr Mach ve svém politickém vývoji dospěl od svého desetiletého členství v ODS na Praze 5, kde ODS neúspěšně „kultivoval“, jak se sám vyjádřil, až k přesvědčení, že ODS je největší nebezpečí pro Česko. Velmi půvabné bylo to, že svůj „antikomunismus“ podpořil sdělením, že „nikdy nebyl v Pionýru“. Dnes se podle Macha ODS a „někteří senátoři“ snaží zakázat KSČM, protože „ODS nemá program“. Stále dokola opakoval tvrzení o tom, že dnes jsou pro nás největším nebezpečím zásahy z Bruselu, nikoli Rusko. Stručně řečeno, Petr Mach je bojovníkem za naši svobodu. Nemá sice žádné předpoklady k tomu, aby uspěl, nicméně se za nás bude s Bruselem tak dlouho prát, až ho jmenují prezidentem unie, aby dal už konečně pokoj.

Kancléř českých konzervativců a předseda České pravice byli přeci jenom mnohem střízlivější ve svých postojích, a to jak k ODS, tak k současné situaci. Tito pánové nepřišli, tak jako Mach, o nadhled a oba dva jednoznačně potvrdili, že z hlediska české pravice je nejdůležitější zabránit vítězství ČSSD s KSČM v nadcházejících volbách. Předseda ČP Simkanič potom zcela jasně popsal stav, kdy půl procenta několika malým pravicovým pidistranám může přispět k celkovému vítězství levice a podpořil tím nepřímo ODS. Jak správně konstatoval, nejde tu o Topolánka či Paroubka, ale o programy. Ten má ODS pro české malé pravicové strany přeci jenom přijatelnější a ideová nesnášenlivost na pravici jenom posílí levici, která mnohem více bazíruje na vůdcích a stádnosti.

O úspěchu politické strany rozhodují lidé, kteří se v ní angažují. Je pravdou, že prosadit se ve velkých stranách, jakými jsou ODS a ČSSD, je pro mladé ambiciózní politické podnikatele problémem. Pokud mladý ambiciózní politik neskočí do vlaku, kterým jede vedení partaje a nepodkuřuje šéfovi, má to opravdu těžké. Velcí partajní bossové si ho jen tak tak všimnou a ani na kandidátku se nemusí dostat. Pozoruje-li, že mu ubíhají roky a on stále bojuje jaksi sám a proti všem, roste u něho pocit frustrace. Nakonec se mu skutečně může zdát založení „jeho strany“ jako řešení. Mezi několika desítkami svých kamarádů nalezne konečně předsednický pult a začne šéfovat, zvou ho do televize a může začít svou kariéru. Lituji, pane Machu. Jste jen jeden z řady „zneuznaných“ politiků, kterým ODS „nedala“. Znám jich mnohem více.

A na závěr. Deset let byl Mach členem ODS. Placení politických stran ze státního rozpočtu mu nijak zvlášť nevadilo. Teď, coby generál bez vojska, lká nad tím, že „ODS získala od státu jednu miliardu za volební výsledky“ (Miliarda pro ODS). Je příznačné, že v titulku upozorňuje jen na ODS. Tak ostatně končí většina bývalých členů ODS, co odešli dělat kariéru do jiných stran. Doufám, že Machova pidistrana získá svých 0,1% a nic od státu nedostane. Trucpodniky tohoto typu zcela jistě nepotřebujeme.

Autor je členem ODS, kandidoval do EP